Nevado Copa (6190 m) a prvovýstup Puro Floro

Nevado Copa je jednou z nejkrásnějších hor v peruánské oblasti Cordillera Blanca, která dominuje nad Huarazem (3052 m), hlavním městem stejnojmenné provincie. Baskičtí horolezci Iker Pou, Eneko Pou a jejich peruánský lezecký partner Micher Quito uskutečnili v polovině července prvovýstup v jihovýchodní stěně tohoto vrcholu.
Během čtyř dnů v polovině července zvládla trojice prvovýstup po mixové cestě Puro Floro s převýšením 1000 m, obtížnost cesty trojice označila jako M7/95°/A2. Oba bratři považují tento výstup za jeden z jejich nejvýznamnějších dosavadních úspěšných vysokohorských lezeckých počinů. Po výstupu uvedli: „Skončili jsme vyčerpaní, ale bylo to neuvěřitelné. Již dříve jsme v této oblasti vylezli podobné významné cesty jako např. One Push na Pumahuacanca (5563 m) nebo Ya Pe Cholo na Ranrapalca (6164 m). Počet obtížných lanových délek, dva bivaky během výstupu a nadmořská výška této hory učinily výstup po Puro Floro velmi výjimečným."

První den se trio spolu s expedičním kameramanem Alexandrem Estradou vydalo do základního tábora, který se nachází vedle ledovce ve výšce téměř 5000 m. K úpatí hory vyrazili ve 4:20 a o dvě hodiny později, když se rozednilo, začali výstup. "Nad námi se tyčila impozantní 1000 m stěna ze skály, sněhu a ledu," vyprávěli. "Prvních 200 m ve strmých sněhových svazích jsme zvládli rychle. Pak jsme ale ve velmi obtížném mixovém terénu s cepíny a mačkami zpomalili. Postupně jsme se střídali ve vedení“. Trojice lezla bez přestání 12 hodin a dolezla až na malou římsu, kde bivakovala. Tuto část výstupu komentovali: „Stěna byla tak svislá, že jsme za celou cestu neviděli jiné podobné místo pro přespání. Připravili jsme večeři, pak jsme před spánkem kvůli strmosti stěny opět nasadili sedáky a pokoušeli se usnout. Abychom si ulehčili náklad, měli jsme sebou pouze tenké spacáky. Ty nám příliš tepla neposkytovaly a protože byla zima, většinu noci jsme hýbali prsty na rukou a nohou, abychom nezmrzli. Navzdory nedostatku odpočinku jsme se probudili docela odpočinutí“. Ráno v 8:00 pokračovali v lezení prakticky kolmou stěnou s mnoha převislými pasážemi, jejich výstup byl proto docela pomalý. Ve vyšších polohách se zvedl vítr a teploty začaly klesat. Okolo 17:00 hod. dorazili na hřeben ve výšce 6000 m. Konečně byli mimo kolmou stěnu, ale stále 200 m od vrcholu, bylo ale již poměrně velké příšeří a málo světla.
"Pohybovali jsme se, jak nejlépe jsme mohli, prošlapávali jsme stopu v hlubokém sněhu, byli jsme ale velmi unavení. O hodinu později jsme si uvědomili, že bez světla a při našem vyčerpání nemůžeme dosáhnout vrcholu. Nastal čas k dalšímu bivaku bez stanů. Proto vykopali sněhovou díru a v tenkých spacácích se přitisknuti jeden k druhému pokoušeli o spánek. Tuto noc označili jako jednu z nejhorších nocí v jejich životě. Probudili se v 5:00 a hned se vydali na vrchol. Na něm stáli v 8:15 hod. Sestupovat začali nikoliv po linii výstupu, to se jim zdálo velmi nebezpečné, ale po snadnější odvrácené straně kolem labyrintu ledových věží a trhlin. Sestup jim zabral dalších 10 hodin, až v 17:00 dosáhli úpatí hory.

Zdroj: planetmountain.com, exploresweb.com