Tatranská strašidla, Bafomet M14: reportáž Lucky Hrozové o přelezu extrémní drytoolové cesty v Tatrách

(pozn. red.: !! všemu předchází zlomený palec na noze 4. 2.)

Do předposledního svěťáku v italském Rabensteinu zbývají tři dny. Třicet minut zbývá do příjezdu mého kamaráda (kanadského reprezentanta) Nathana Kutchera do Prahy. Jsme domluvení, že na závody vyrazíme společně. Někdy v těchto chvílích se ke mně dostává zpráva, že z důvodů ohrožení závodiště lavinami se světák musí zrušit. Nic netušící „Nejt“ sedí v letadle. Ještě moment mi v hlavě šrotuje, jestli to přeci jen není ňáká kachna a kolikátého, že to vlastně dneska je. Nic naplat apríla nebylo, tak jdeme koumat, co provedeme s operací „náhle volný víkend“. Nejt se na první noc zabydlí u nás a po povinné prohlídce Prahy a pražských hospůdek plánujeme akci.

Polská strana strana Tater, Zakopané 7.4. 2014

Z hlediska lavinových nebezpečí v Alpách a tréninku pro poslední SP, se nám jeskyně v Zakopaném jeví jako příhodná volba. A přeci jen mám tu rozdělanou práci a bylo by super si ji třeba moci odfajfkovat :-). O cestě jsem se dozvěděla minulý rok, kdy mě do jeskyně pozval Michal Krol – autor Bafometu, který mě tehdy s cestou seznámil a téměř padnul flash. Třicetimetrová linie tohodle krásného vytrvalostního „strašidla“ je situovaná přes celý strop jeskyně až do závěrečného ledového rampouchu. Do iluze doby kamenné chybí snad už jen jeskynní malby. Co ale určitě nesmí chybět, jsou čelovky a náhradní baterky. Bez nich totiž neuvidíte opravdu ani na krok. Jaké je počasí, nehraje moc roli. Zima je tu snad pořád a momentálně je větší než venku.

První den je na plánu cestu prolézt a vymyslet program. Po úvodním rozlezovém traverzu. Nastupuju „vzhůru“ a přemítám jestli odbočka doprava byla teď a nebo až tu další expresku, střihnu to směr vpravo hleď a po chvíli už si říkám tady něco nehraje, těžký úvod střídají ještě těžší kroky a další expreska v nedohledu. Doufám, že to ustojím a nemáznu podlahu. Na chvíli si oddechnu, že jsem si nerozbila ciferník a už funím dál co to dá. Vím, že jsem to střihla o kousek dřív, ale je to krásná linka, tak se i tak snažím a drtím až nakonec. Z cvaknutí „topu“ mám upřímnou radost. Ale nic platné i když to bylo těžší, vím že musím znovu. Mísí se ve mně pocit radosti, že se mi podařilo přelézt tuhle „mojí“ variantu, ale i obava, že zítra už by měl klapnout originál Bafomet, abychom se mohli dle naplánovaného itineráře posunout dál.

Druhý den tedy opět stojím pod mým „strašidlem“ . Je sobota, a tak je tu celkem dost lidí. Jakmile se navážu na lano a beru cepíny, jeskyně utichá. Světla všech čelovek začnou mířit na mě. Připadám si jak na jevišti a moc mi to na klidu nepřidá. Jdu na to… Myšlenku jen ať to někde nepokazím, se snažím přebít myšlenkou no bóže a co!! A docela příjemně unavená dolézám nakonec. Mám radost, že Bafomet (M14) je doma.

Kdo se bojí, nesmí do lesa - natož do jeskyně s cestou Bafomet!

Tip - mrkněte na VIDEO Z PŘELEZU CESTY BAFOMET (M14)

Parťák Nathan ještě zkouší poslední pokus a vyrážíme vzhůru to Tater, teď pro změnu ze slovenské strany. Udivuje mě, že dole není téměř žádný sníh, přitom v Alpách ho mají teď nadbytek, ale co, aspoň cesta do kopce bude o to přívětivější. Zlomený palec nezlobí a překvapuje mě, že díky speciální dlaze je mu i tepleji než jeho sousedům. Další výhodu spatřuji, že nemusím nést těžký matroš a alespoň na chvíli si připadám, že mám v Nathanovi vlastního šerpu :-).

Vydáváme se do tatranské drytoolové oblasti Večný dášť, abychom si pro radost vylezli i něco jiného. Styl lezení je tu jiný než, na který jsem zvyklá. První momenty jsem trochu vykulená, ale pak mě to začíná moc bavit. Tuhle patička, tady se nakulit a ty výhledy k tomu... Paráda! Určitě se sem ještě vrátím.

Když už se chystáme k odchodu, snad jen metr od nás padá ze shora obrovská masa ledu. Máme štěstí. Člověk si tak alespoň opět uvědomí tu obrovskou úctu a pokoru, kterou k horám musí mít stále na paměti, aby se do nich mohl zase s radostí vracet.