Reportáž: Mistrovství Evropy ve Skyrunningu z pohledu Tomáše Bystřického

Běžel jsem Zegamu! Jeden z top SkyMarathonů na světě a běžel jsem tak, že se za to nemusím stydět. Bylo to mokrý, bylo to těžký, bylo to nebezpečný a přitom to bylo krásný.

Ráno je v Zegamě úplně stejně jako poledních pár dní, drobně prší a mraky se válejí nad městem, a halí vrcholy okolních kopců. Jsme tu včas, povalujeme se v autě, pak rozběhání a tlačenice v koridoru. Stojím tak v 5. - 6. řadě, furt do mě někdo strká, nad námi poletuje dron s kamerou a krouží televizní kamera. V devět vypálíme na sprinterské kolečko centrem, hlava nehlava se nacpat dopředu před prvním úzkým stoupáním z města. Před startem jsme se utěšovali, že se nebudeme nikam hnát a radši začneme v klidu. Takže jdeme klasicky do plných hned od startu a do chůze přecházím až těsně než se cesta srovná. Většinu toho kopce běžím s Emelií Forsberg, nahoru jí to šlape, ale na traverzu jí utíkám a doufám, že už se nepotkáme, abych nemusel sklopit uši.

Trať se vlní lesem a v prvním seběhu do Otzauerte si všímám, že to bude klouzat. Přeběhneme silnici po mostu z lešení a je tu první místo obsypané diváky, kteří nás hecují do krátkého kopce k první občerstvovačce na 6. km. Pak se trať nějak vlní po kamenech a loukách než začne hlavní část na první vrchol Aratz (1450 m). Tam se jde po vápencové suti, fouká jak blázen a je vidět sotva na 50 m. Snažím se nikam nespěchat a nezničit se hned tady, to hlavní ještě přijde.

Na kopec mě tlačili fanoušci

Jak se překlopím přes vrchol, začíná první prasácký seběh k jeskyni Sancti Spiritu. Všude voda a volné kameny, ty kloužou jak blázen, v rychlosti vletím do jeskyně a hodně musím brzdit, abych to uřídil. Krátký traverz a už je to slyšet! Před výstupem na Aizkori je občerstvovala obsypaná diváky, beru gely a jdu do toho špalíru. Stoupám serpentinou po louce a po obou stranách řvou lidi, je vidět jen úzká ulička a všude rámus. Křičí, zvoní, troubí a plácají vás po ramenou, mazec. Vbíháme do lesa, kde se plahočím bahnem už bez diváku, jakmile ale zmizí stromy, není přes mlhu zase vidět na víc než 50 m. Nade mnou je závěrečný výšvih na Aizkori (1540 m) a další stovky fanoušků. Před nástupem do úzkého kamenného koryta předbíhám jednoho týpka, abych si to mohl užít. A jedem, zase mně hecují, řvou na mě jménem, rámus ještě větší než dole, totální trans.

Doplním gely od našeho supportu Jirky a Tomáše a začíná traverz ke druhé špičce hřebene – Aitxuri. Jak pomalu jsem šel poslední kilometr nahoru, tak stejně dlouho mi trval tenhle vrstevnicový. Lezeme po skalách po všech čtyřech, každý krok je třeba dobře mířit, po levé straně je prudká stěna s ostrými hranami skal. Lezu po nich a chci, aby to skončilo. Traverz skončil, ale přišel brutální seběh, sjezdovka na Perunovi hadr. Nejdřív volné kamení a pak totálně vyklouzaná louka s bahnem, občas čumí šutr. Boty se absolutně nechytají a padám na zadek, sbírám se, abych pokračoval, ale vůbec to nemá smysl. Lepší jet rovnou po zadku a občas to zastavit. Jednou nakopávám levým kolenem šutr a už mě to fakt nebaví, slušně řečeno. V té prasečině předbíhám Honzu Havlíčka a tím se posouvám na druhé místo z našich. Honzovi krutě došlo.

Dole stěží rozbíhám nohy a říkám si, že jsem se tedy moc nepošetřil před posledním větším kopcem. K němu dobíháme po zvlněných loukách s občasným přelezem skalky. V každém zajímavějším místě jsou další a další diváci. Na 29. km začíná poslední velký výstup na Andraitz.

Seběh po kolena v bahně

Říká se, že právě tady se začíná dělat závod. No taky, že jo. Lehce tuhnu a v kopci mě předchází několik chlapů a těsně před vrcholem i první ženská. No paráda. V seběhu je ale moc opatrná a vracím se před ní. Z vrcholu budeme víceméně klesat až do cíle. Seběh, rozuměj nejdřív zase poskakování mezi kameny a pak v lese koryto plné bahna po kolena, člověk se v tom brodí hůř než v rozoraném poli. Takový povrch byl tak nějak ve všech lesních sebězích, jen hloubka zaboření se malinko lišila. Když to není hluboké a měkké, tak to klouže jak namydlené. Moc mi to v tom nejde a musím opatrně. Až od nějakého 35. km začne mít cesta přijatelný sklon a můžu konečně točit nohama, jak jsem zvyklý z Plzně. Pár soupeřů jsem tady ještě zaříznul.

Vybíháme z lesa, smaží slunce a mě zas tahají křeče za stehna. Čím blíž městu, tím zase více diváků. Poslední dva kilometry jsou po asfaltu a nohy už fakt nic moc. Je slyšet rámus, blíží se centrum a lidi řvou a chtěj si plácnout. Nádhera, užívám si, to nejde jinak. Euforie jako blázen, z těch lidí mrazí po zádech zádech. Na MS v biatlonu jsem byl jako rozhodčí a řikal jsem si jaký to je pocit, když ten dav řve na závodníka? V těch kopcích to bylo elektrizující, tep letí nahoru a chcete jen a jen přidat, vyskákat ty schody a se všemi se zdravit. Skvělá atmosféra, která je pro tenhle závod typická a jedinečná!

Dobíhám tedy na 66. místě v čase 4:40:38 na Mistrovství Evropy. V cíli už čeká Sam Straka a Honza Zemaník. To zvíře to dalo za 4:18 a je dvacátý první, peklo. Já beru svůj výsledek všemi deseti, je podle očekávání. Trať to byla technicky hodně hodně náročná, ale zdaleka nejsem tak zničený jako po Mistrovství ČR.