Mára zlatou motyku ze Chamonix nepřivezl – přečtěte si jeho report „Bramborová hvězda“

Už to má za sebou a je již dočista zcepenělý ten 22. ročník. Tudíž, ať žije nacházející 23tý Piolets d´Or, kterému přeji v letošním roce bohatou nadílku a mnoho nových krásných výstupů.

Piolets d´Or je u konce a historie napsaná, foto: Markéta Kratochvílová

I já mám radost, že veškerý blázinec již skončil. Sice mi dopřál na chvíli pocitu SuperStar, jelikož kam jsem šel po Chamonix, nebo Coumayeuru, zdravili mne lidi s úsměvem na rtu, plácali po zádech a vůbec projevovali radost naplněnou úctou. Televizní stanice s časopisy si předávaly mezi sebou kliku a mučily téměř identickými otázkami neustále dokola. Ano létal jsem chvíli metr nad zemí nafouklý jak balón, ale ke konci třetího dne jsem již lezl pod kapuci, která mi nabízela rádoby stín ústraní. Teď jsem již znovu anonymní Pražan, který právě utíká před mumrajem těl do Labáku, kde bude klid provoněných skal a lezení.

Rozprava s Denisem Urubkem, foto: Markéta Kratochvílová

Nicméně vrátím se ještě na chvíli zpět do dění minulých dní. Měl jsem obrovské štěstí v několika směrech. Za prvé, že jsem mohl poznat tváře, které byly schovány celá léta pouze za řádky naší vzájemné korespondence, jako například Lindsaye Griffina z American Alpine Journalu. Případně kamarády, se kterými jsem se protínal na výpravách. Jeden za všechny, úžasný, veskrze skromný, sice vzrůstem malý, ale přitom velký muž Valerij Babanov. Významná postava světového alpinismu a můj jasný vzor.

Nicméně i porota „Piolets“ v níž sedělo jedno eso vedle druhého od George Lowa, Denise Urubka, Johna Roskelleye, nebo krásné Catherine Destivelle, kterou jsem tajně miloval z časopisových fotek již před pětadvaceti lety a mohl jí to osobně říci až teď, při oficiální večeři, kdy jí táhne na padesátý rok, což vyvolalo veselé řehotání všech přísedících.

Nevím čemu se vlastně „gebili“, jelikož osobně raději preferuji vyřčený cit se zpožděním jednoho čtvrtstoletí, který nebude v tomto případě již opětován, nejspíš by nebyl ani předtím, ale rozhodně lepší, než obcházet okolo horké kaše a trápit se pocitem, že jsem jí to nikdy neřekl. Další štěstí spočívalo v náhodném losu, který mi přidělil Denise Urubka, aby mi dělal parádní závěrečnou obhajobu našeho výstupu na Talung v Courmayeuru, před hroznem novinářů.

John Roskeelley, foto: Lorenzi

Pak následoval slavnostní průvod městem od muzea horských vůdců, který procházel za doprovodu harmoniky a místních občanů vyšňořených do dobových kostýmů. Byl jsem v tu chvíli na sebe pyšný a doufám, že by byli i táta s mámou, jelikož osud mi dopřál se na chvíli hřát na výsluní světové horolezecké elity. Následný bohatý raut přešel do večerního galashow v kině na náměstí. Před samotným odchodem do sálu, dýchajícího napětím z očekávaných výsledků, kde drama večera vrcholilo, jsem měl další kouzelné setkání.

Přede mnou se objevil vrásčitý obličej a představoval mi z ničeho nic svoji dceru. Mimochodem moc sympatickou. V hlavě nastal zmatek, odkud tento obličej jen znám a znám ho. Ale kde jsem ho potkal? Zkouším nenápadně různé otázky, které by mi pomohly rozhrnout závoj zapomnění. Po chvíli je mé tupé já doma. Sandy, rád tě brachu znovu vidím. Naše poslední setkání bylo roku 2012, kdy spolu s Rickem slézali naprosto „nakašovaní“ někde v 6000 m z Nanga Parbatu a měli za sebou dlouhý přechod Mazeno Ridge, za což obdrželi následně zlatý cepín. Já v té chvíli jim nabídl pouze termosku pití, cartrige s plynem, nějakou powerbárku a pomoc při sestupu. Nic víc. Oni se spokojili pouze s materiální podporou a slezli sami. Přesto mi na letošním mítinku v Chamonix udělali auru zachránce životů. Jednoduše skotská vřelost, ale pravda je jednoduchá, jak říkám, čili obyčejná výpomoc v nouzi, kterou beru jako automatickou.

Celková show začala a napětí rozmělnila místní kapela s nádechem tradičních prvků a projekce historicky již ztraceného času, který dokresloval vtipně život podhorského života před sto lety. Na pódiu jako první vyběhli dva francouzští borci z Annapúrny, kteří nebyli ani nominovaní do hlavní soutěže, jelikož bohužel dolezli svůj prvovýstup o pár dní později než věhlasný Ueli Steck. Ten si nakonec odnesl jednu ze dvou udělovaných cen. Přesto, já osobně si jejich výkonu nesmírně cením, jelikož vše měli zdokumentované, představitelné, oproti Ulimu, kde se hromadí daleko více otazníků, než odpovědí. Nicméně to je jen připomínka pod čarou a do diskuze, zda ano, Ueli stál na vršku Anapurny či ne, se pouštět nebudu. Čas ukáže a sám dá odpověď.

Vítězové 22´ Piolets, foto: Lorenzi

Pak po mezipauze jsem šel na pódium jako třetí já. Vynechám kvalitu mého projevu v angličtině, která je podpořena mojí Basic-Englišárnou a půjdu rovnou k obsahu. Než jsem vystoupit těch pár schodů nahoru a stanul před slečnou moderátorkou, nebo, paní, kdo ví, začal jsem cítit tlak na spáncích, který se stupňuje. Vzápětí mám neodvratitelnou chuť brečet. „Kurva“, teď potřebuji pomoc, jsem ztracen a opuštěn. Lampy smaží na mozek a já vidím jen kontury potemnělého publika. Zdendóóó. Nesmím začít řvát jak malý smard, okřikuji se. Držím slzy v koutcích a mluvím něco zcela jiného, než se mne průvodkyně večera ptá.

„Takže, než odpovím na Vaši otázku, tak chci nejprve poděkovat za pozvání, kterého si nesmírně vážím. Je to pro mne významná noc, významná pro mojí lezeckou kariéru a děkuji. Na druhou stranu, jsem nesmírně smutný, že ten, kdo si stejný díl zaslouží, tady se mnou dnes na pódiu nestojí. Svět se točí dál a pro smutek není prostoru. Čili ještě jednou všem dík.“ Tím mé vystoupení končilo a hnal jsem nazpátek do sedačky, jelikož tíha byla větší než zemská a nohy přestávaly sloužit.

Zleva: Steck, M. Auer, Welsted, "já", Zimmerman, H. Auer, Anthamatten, Slawinski, Allen, foto: Lorenzi

Toť vše, hlavní cenu jsem se Zdendou nedostal a možná dobře. Jakkoliv mi bylo proti srsti politikařit okolo výstupu, nebo přihřívat si podlézavostí polívku. Nominaci mezi pět nejlepších výstupů beru jako satisfakci za předchozí léta a dobrou odpověď, že se nedají dlouhodobě přehlížet. Lezení obecně v horách je neměřitelná záležitost, tudíž ve finále jen rozhoduje čistokrevně pocit poroty, modré oči, šikovně natočené fotky, nebo…? Takto mám v Piolet jasně zapsané jméno, které nehalí nějaké neurčitosti a druhá strana zase dobře ví, co jsem zač. Dobrý start pro časy budoucí.

Radost na závěr a jede se do Labáku..., foto: Markéta Kratochvílová

No, a jelikož bych to snad ani nebyl já, tak jsem si vymyslel ve stejný čas i natáčení části dokumentu se studiem Budíkov, který připravuje pro ČT druhý díl Českého Himálajského dobrodružství. Máte se, na co těšit:)

Těbůh Mára

www.marekholecek.cz

Mára na slavnostním vyhlášení fotoaparátem Markéty Kratochvílové:

Trocha smutku...