Lucka a Libor Hrozovi ve Wilder Kaiseru

Z jižních stěn Berchtesgadenských Alp jsme se tentokrát vydali o kousek dál. O Wilder Kaiseru si mnoho lezců myslí, že jsou to jen takové velké skály. Ten, kdo v nich lezl, mi jistě dá za pravdu, že to jsou hory se vším, co k nim patří. Vždyť jen nástup z parkoviště pod jednu z našich cest měl cca 800 m převýšení. To je jako by člověk vyrazil z Pece pod Sněžkou na vrchol Sněžky a tam začal lézt 350 m kolmou až převislou stěnu. Už je to hafo let, kdy jsem byl v Kaiseru poprvé, a úplně jsem se zděsil, když jsem Lucce ukazoval, kudy vede diretka na Predigtstuhl, a řekl, že jsem ji lezl před 26 lety…Sakra toto letí :-).

Pro Lucku je to zcela nová oblast. Na parkoviště, kde budeme bivakovat, jsme přijeli z veletrhu ve Friedrichshafenu dost pozdě v noci, spíš k ránu, a tak vyrážíme taky dost pozdě ráno. Jasně, že se to v horách nedělá :-).
Vybrali jsme si cestu Schüle-Diem za 6+ na Predigstuhl, ani ne tak těžká, ale šlo spíš o to, aby Lucka byla nucena dávat víc vlastního jištění a nasbírala co nejvíce zkušeností i z lehčích cest. Myslím, že jsme si vybrali dobře. Cesta patří ke klasice v této oblasti a jako šestka není vůbec zadarmo.

A jak už se to tak stává, dolů k autu přicházíme opět dost pozdě. Nechceme se znovu špatně vyspat, a tak další den raději dáváme odpočinek. Vždyť to bylo 800 m nahoru dolů a ještě 260 metrů lezení k tomu. A ty noci předtím na veletrhu jsme moc nenaspali. V průvodci nacházíme cestu, u které začíná popis těmito slovy „Excelentní, sportovní a alpská túra". A je za 9. Popis se nám dost líbí a tak volba je jasná. 370 metrů dlouhá cesta, a obtížnostně dost vyrovnané délky. (7+, 8+, 6, 9-, 9, 9, 8-, 7+, 7, 5, 5,)

Další den vyrážíme brzy. Těch 800 výškových metrů k nástupu dokážou člověka rozehřát a fyzička se nakonec hodí vždycky. Počasí přeje, a tak jdeme do toho. První délka 7+ je vystřídána délkou za 8+. Pak trochu odpočinku v šestkové délce. Délku za 9- se Lucce daří taky přelézat na OS. Dolézám ke štandu, ze kterého začíná délka za 9. Začíná nám foukat dost studený vítr. Lucka až těsně před koncem této devítkové délky lehce upadne. Škoda. Slaní ke mně a délku dává znova, tak aby cestu měla alespoň na RP. To, ale už začíná foukat tak studený vítr, že se lezení stává velice nepříjemné. Jako by někdo pustil studený fukar rovnou na nás. Lucka ještě dolézá tuto délku a slaňuje se obléct ke mně. Oba víme, že je to pro dnešek konec. V takovém chladu jde lézt takhle těžké úseky velice špatně. Klepeme se zimou a dvě moirová trika navíc s goráčovkou moc nepomáhají. Slaňujeme. Snad někdy příště. Musíme domů.

Neuběhne ani čtrnáct dnů a jsme zpět. Cíl je jasný: sundat pytel. Předpověď počasí je různorodá, ale věříme, že vyjde ta, co je pro nás příznivější. Volíme jinou taktiku. Chceme těch 800 výškových metrů nástupu překonat ještě večer, přespat pod stěnou a hned ráno odpočinutí vyrazit lézt. Z parkoviště vycházíme v pět odpoledne.

Počasí nic moc, ale doufáme, že vyjde předpověď a tvrzení místňáků, že pršet nebude. Když už jsme téměř na konci feraty ve Steinerne Rinne, kterou se jde k naší cestě, přijde déšť, kroupy a bouřka. Že bych byl nadšený z toho, že je kolem nás plno drátů od feraty to tedy ne. Ale co naděláme. Nasadit pončo. Nakonec zjišťujeme, že prší v tom větru i odspodu, a tak jsme mokří až na kůži. Přečkáme hlavní a nejsilnější část bouřky zabaleni do ponča. A na místě, kde si myslím, že by to mohlo být nejbezpečnější z hlediska blesků. Ale všude kolem jsou ty zatracené dráty. Když už jen prší, vyrážíme opět dolů. Hodnotíme to jako dobrý trénink na fyzičku.

Druhý den sušíme a čekáme, než se počasí udobří. Opět k večeru vyrážíme s věcma na bivak pod naši cestu. Tentokrát počasí přeje. Krásný západ slunce a jasná noční obloha. Jen v tom bivaku trochu tlačily ostré kameny a info, že pod stěnou plošinky na bivakování stojí za prd, byla pravda.

Ráno se probouzíme celí otlačení a meditujeme jestli nebylo lepší spát dole v pohodlí auta a vyrazit o něco dřív nahoru. Co je ale špatné, je počasí. Obloha hrozí opět deštěm a bouřkou. Vyčkáváme a ztrácíme získaný čas. Nastupujeme, jsme celí rozlámaní. Lucka zjišťuje, že se maglajzák nestihl úplně vysušit a obsah připomíná tak trochu klouzavé bahníčko.

Délky nám odsejpají. Vedle nás začíná lézt lehčí cestu dvojice německy mluvících děvčat. Za nimi se chystá na tu samou cestu dvojice Poláků. Achtung! Obrovský výkřik děvčat a dolů už se sype snad tatrovka kamenů velikosti fotbalových míčů. První co mě napadá: “To ti kluci nemohli přežít.” První z nich byl na prvním štandu a druhý začínal lézt.

Nevěřil jsem, že se jim nic nestalo, že vyvázli jen s přetrhaným lanem. Na zbytku lana se jim nějak podařilo slanit. A za nimi po chvíli slaňují i ta děvčata. Už jsem viděl pár situací s pádem kamení, a tohle bylo skoro jasné, že to bude průšvih…Ale byl jsem rád, že jsem se mýlil. Lucka přihlížela s úděsem v očích. Lezli jsme dál. Sice nám to odsejpalo, ale pohoda byla ta tam. Lucka lezla s větším respektem, který ji spíše omezoval, než by přidával na jistotě. K tomu roztržené bříško prstu a v nejtěžší délce vlhké klíčové chyty. Mrkli jsme na sebe, dali lano do slanění a za pár hodin jsme byli na parkovišti u auta. Dali jsme pivko a hurá domů.

Tak snad napotřetí. Uvidíme, kdy nám vyjde tam znovu zajet. Ale jak říká Lucka: “I kdyby se pytel nesundal, zážitky uprostřed hor, které si nejde nezamilovat, a ty nádherné výhledy stojí za to.”

text&foto: Libor Hroza, www.stenaholesovice.cz