Tomáš Petreček o výstupu v Rupálské stěně Nanga Parbatu

Po náročné aklimatizaci čekali Tomáš Petreček s Markem Holečkem na samotný výstup na osmitisícovku Nanga Parbat (8125 m) v základním táboře téměř měsíc. Jakmile meteoroložka Alena Zárybnická slíbila zlepšení počasí, a tedy i podmínek ve stěně, sbalili batohy a v pondělí 27. srpna začali svůj pokus o výstup na Nanga Parbat. Ne však běžnou cestou, ale linií, kterou ještě nikdo nevylezl, a kterou našli v legendární Rupálské stěně. Vše šlo podle plánu. „Vyskytly se nějaké komplikace – třeba, když jsme museli druhý den kvůli mlze a větru nouzově přečkat část poledne v seraku s postaveným stanem, protože se jednoduše nedalo pokračovat dál, nebylo vidět na krok,“ popisuje Tomáš Petreček.

Následující den překonali obtížný skalní kout, který dvojici otevřel poslední třetinu stěny. „Bylo to obtížné, lezení nám komplikovalo silné sněžení a nárazový vítr,“ říká Petreček, který se spolu s Markem Holečkem už pohyboval ve výšce nad 7100 metrů, tedy v místech, kde už tělo jen těžko přijímá potravu, každý krok je náročný a pomalý a únava je znát.

Další den horolezci nastoupili do nejobtížnějšího úseku. „Nejprve nekonečně dlouhým ledovým svahem, dosahujícím sklonu v těch nejprudších pasážích i 70 až 80 stupňů dolézáme po pěti hodinách na místo, kde už vítr pěkně fučí a kde se z ledové stěny stává skalnatá hradba,“ vzpomíná Tomáš. Až večer dolezli na malou plošinku, která ani nedosahovala rozlohy stanu. A přečkali nejtěžší noc výstupu. „Plošinka nebyla moc rovná a hlavně opravdu malá, hodně malá. Měli jsme na sobě sedáky, které nám zaručovaly, že zůstaneme i v případě sesunutí plošiny u skály… Následující hodiny jsme trávili rozehříváním celého těla, já vůbec nespal, plošina se dokonce začala naklánět. Hlavou se honily představy, co by se asi mohlo stát, kdyby se stan odporoučel do údolí… A čas na tyto představy byl,“ líčí Tomáš Petreček.

V dalších dnech padlo konečné rozhodnutí – vítr foukal rychlostí až 100 kilometrů za hodinu. A v takovém uragánu se pokračovat nedá. Expedice tedy nabrala opačný směr – možná ještě složitější než samotný výstup. Dvojice se musela náročnou stěnou dostat zase zpět do základního tábora. „Vše se odehrává pěkně pozadu a s velkou opatrností… Nejtěžší úseky v těchto místech slaňujeme a pomáháme si, jak jen se dá… Vše záleží na každém z nás. O nějakém jištění nemůže být řeč,“ vysvětluje Tomáš.

Za dva dny se podařilo, co si už tolik přáli – mají pevnou půdu pod nohama a pořádnou večeři nadosah. „Stojíme konečně v bejzu, v bezpečí, objímáme se a jsme rádi, že jsme zpět. Bez vrcholu, ale zpět… Jsem neskutečně rád,“ končí povídání Tomáš Petreček a dodává: „Tak zase za rok.“

Expedice v číslech:

Zhubli jsme asi deset kilo.
Převážně jsme pili, jedli denně každý 1/2 čínské polívky se sýrem a salámem plus každý tři malé čokoládové tyčinky.
Já osobně jsem od cca 6600m velmi málo spal - asi tři hodiny celkově/noc.
Postup od cca 6000 m je sedm až osm kroků a následuje odpočinek cca 15 sekund nutných k vydýchání… :-)