300 kilometrů od alpského ledovce k mořské hladině

Na tři sta kilometrech se toho dá zažít více, než si mnozí dokáží představit. Tak například můžete okusit drsné podmínky, jaké panují za polárním kruhem, a po pár hodinách zabořit nohy do jemného vyhřátého písku u moře. K tomu navíc projedete třemi různými státy s odlišnými kulturami. Není tolik míst na světě, které by toto nabízely. Jedno z nich se nachází v Korutanech, kde se banda bývalých cyklistických profíků v čele s Peterem „Pacem“ Wrolichem rozhodla využít příležitosti a střihli si to pěkně od Großglockneru, nejvyšší hory Rakouska, k břehu Středozemního moře v letovisku Grado. „Tři kila“ dlouhý švih se jim loni dostal pod kůži a Paco se rozhodl přivést k životu skvělý nápad – uskutečnit vyjížďku po této trase pro kondičně dostatečně vybavenou veřejnost. A protože se s ním znám z nejrůznějších jiných závodů a campů, které pořádá, přistála pozvánka i do mého mailu. Výzvu přijal například i rakouský národní hrdina - bývalý skokan na lyžích a olympijský vítěz Martin Koch.

Vše začíná v sobotu 23. 6. 2018 před sedmou ráno na vyhlídce Kaiser-Franz-Josefs-Höhe (2369 m), kde je dle očekávání slušná kosa podpořená fryšným větrem. Hromadný sjezd zmrzlých těl se naštěstí obešel bez úhony a v údolí řeky Drávy již odhazujeme svršky a pomalu roztáváme. Sluníčko sílí a svou přítomností nás bude těšit až do cíle. Tempo se drží ve slušných obrátkách a na čele dvouřadého pelotonu se na něm rád podílím.

První zastávku máme po 130 km ve Villachu, kde na nás čeká občerstvovačka se skvělými těstovinami. Dlouho se ale nezdržujeme, doplnit bidony a hurá vstříc přejezdu jediného většího stoupání na cestě Predil Passu (1156 m). Poprvé vstupujeme na území Itálie, kvalita silnic má na rozdíl od nálady v balíku klesající tendenci. Ale rychle zpět myšlenkami ze stále dost vzdáleného cíle k aktuální situaci na trase, protože co se začíná pěkně šponovat a zkvalitňovat, je tempo. Na sedle chce být samozřejmě každý první...

Udýchaní po poctivém horském dojezdu se překulujeme do Slovinska. Úžasnou kulisu při sjezdu do údolí překrásné smaragdové řeky Soči nám dělají Julské Alpy, respektive třetí nejvyšší hora Slovinska Mangart (2678 m). Druhá občerstvovačka probíhá na náměstí v Kobaridu, kde se stáváme velkou atrakcí na místních slavnostech.

Alpy se začínají ztrácet na obzoru za našimi zády a blízkost cíle začíná být znát. Mořem provoněný vlhký vzduch dráždí senzory usilující o co nejrychlejší dosažení cílové pásky v Gradu a rychlost pelotonu se stále zvyšuje. Mezi kukuřičnými poli a vinicemi se řítí expres Glockner – Grado, kterému rozhodně hrozí více vykolejení než zpoždění. A pak to přichází. Náhle se po levé straně objevuje klidná hladina mořské zátoky, záhy i nalevo a za hlasitého výskání si to valíme po silnici obklopené Jadranem vstříc k ostrovu. Projíždíme Gradem až přímo na pláž.

V záři sluníčka si užíváme opravdu nezapomenutelného pocitu. Před pár hodinami jsme klepali kosu u ledovce a teď tu smáčíme nohy v moři! Silniční cyklistika je magická svojí rychlostí a týmovým duchem. Díky poctivému střídání pár tahounů na špici jsme se všichni v pořádku a ve zdraví přesunuli během pár okamžiků mezi zcela různými světy. A byly u toho i čtyři ženy, které zaslouží obzvlášť respekt. Další haló vzbuzuje sympatický řidič doprovodného auta, který vybalil kus glocknerského ledu převezeného v termoboxu. Hodili jsme ho do moře a šli spláchnout suchá hrdla a samozřejmě také probrat tu kupu zážitků z celého přejezdu. A pokud vás akce zaujala, nestojí nic v cestě účasti na ní příští rok: www.fuga300.com.

A co řekli v cíli?

Peter „Paco“ Wrolich: „Jsem nadšený! Pro mě to byl úžasný den, který začal při minus dvou stupních na Großglockneru a skončil na slunné pláži v Gradu, kde bylo skoro třicet. Zažili jsme toho opravdu hodně a naštěstí vše byly především pozitivní zážitky. Nikomu se nic nestalo, jsme zdraví v cíli a teď to pěkně oslavíme. Vyzdvihl bych celou skupinu, jak držela pohromadě, jela opatrně a fungovala na vzájemné spolupráci. Za to patří všem účastníkům upřímné poděkování.“

Marin Koch: „Skvělá akce, perfektně zorganizovaná. Trasa nemá chybu a počasí ji taky nemělo. Tři sta kiláků za den by při sólo jízdě byla docela nakládačka, ale v balíku se to dá zvládnout relativně v pohodě. Jo, bavilo mě to!“

text a foto: Daniel Polman

PS: Delší reportáž a rozhovory s Paco Wrolichem a Martinem Kochem přinese náš časopis a také 53x11.

Další fotografie: