Glocknerman: 1000 km a 17 000 m non-stop!

Ve čtvrtek kolem poledne 15. 6. 2017 odstartoval z Grazu, druhého největšího rakouského města, patrně nejkopcovitější silniční cyklistický závod – GLOCKNERMAN. Kromě toho, že na 1000 kilometrech překonává 17 000 výškových metrů, se může pochlubit historií čítající již dvacet ročníků a také titulem „mistrovství světa v ultracyklistice“. O extrémní náročnosti závodu hovoří fakt, že většinou skoro polovina startujících vůbec nedorazí do cíle – ať už z důvodu vyčerpání, tak kvůli pomalému tempu (limit 56 hodin). Pro představu – pár vybraných výjezdů (některé se jedou vícekrát): Kitzeck (564 m), 2x Soboth (1347 m), Schaidasattel (1069 m), 3x Iselsberg (1204 m), Kartitscher Sattel (1530 m), 2x Hochtor (2504 m), 2x Fuscher Törl (2428 m), Edelweißspitze (2572 m), Windische Höhe (1110 m), Abtei (701 m), Kranachberg (478 m).

Pro titul mistra světa si letos přijel německý sympaťák Pierre Bischoff (v roce 2014 druhý a loňský vítěz Race Across America). Trasu projel i přes bouřky a pětihodinový liják na Glockneru ve skvělém čase 38 hodin a 15 minut. Skvěle zajel i loni třetí Mario Bergmayr z Rakouska, který se o příčku zlepšil (41:26). Vyzdvihnout je třeba i skvělý výkon celkově čtvrté a jediné ženy na „ultra“ distanci v cíli – Švýcarky Nicole Reist. Při své třetí účasti na Glocknermanovi zajela strojovým tempem parádní čas 42:58!

Osm pankáčů z Nové Paky vyrazilo na mistrovství světa... Už samo o sobě to zní troufale a ještě troufalejší je ten závod jet. Věděl jsem, že nováčkovská daň bude hořká, ale netušil jsem, že mi málem zlomí vaz a vyždíme z mé zubožené tělesné schránky a vymleté hlavy i ty poslední rezervy. Jediné, co mi v mnoha okamžicích zbylo, byla jiskřička naděje kdesi uvnitř zimnicí sevřeném srdci, kterou se snažilo pomalu rozfoukat mých sedm kamarádů, tou dobou andělů bdících nad našim společným osudem.

"Zvládli jsme to - dokonce i na bednu - ale bylo to "bisl kompliziert". Jel jsem jako splašenej. Nechal jsem se unést z mého pohledu neférovým zásekem na startu. Den před startem se totiž jela jako „prolog“ jakási dovednostní soutěž spočívající v udržení výkonu 200 W po dobu jedné minuty. A jelikož nevozím wattmetr, věděl jsem kulové a zbyla na mě až 33. startovní příčka. To znamenalo koukat na to, jak všichni odjíždí a 16,5 minuty čekat – s vědomím, že se tento čas (dle mého názoru zcela nesmyslně) neodečte z času v cíli. Celkově se to tedy jede jako časovka, až na tento detail. Takže jsem valil podlahu, dotáhl se na čelo a šlapal jako křeček v kole dál a dál. Půlhodinový náskok na čele už začal favority znervózňovat a mě taky – tušil jsem, co bude následovat a také proč asi všichni jedou s wattmetrem... Jel jsem tempo jako na čtyřiadvacetihodinovce = 22 hodin hranu a 2 hodiny umírání. Bohužel v horách jsem vykysnul asi po 20 hodinách a následně prožil 22 hodin pekla, jaké už nechci zažít. Dalo by se tomu říkat „křest ultraohněm". Na Glockneru pětihodinová průtž, do toho všeho se přidaly problémy se střevy a stále jsem lítal na velkou. Další fatální chybou totiž byla strava. (Gely, ionťáky, tyčky, koláče, regenerační drinky, pečivo – namísto rýže, brambor, těstovin, polévek...). Za každou malou chybu dostanete při takovém závodě přes prsty, pokud vyrobíte dvě velké, je zaděláno na „obrprůser“. A už jsem v tom lítal. Svalový třes, horečka, křeče do střev, nechutenství... Nakonec jsem se ale rozhodl pokračovat dál. Překonat vzniklý stav můžete jen dvěma zbraněmi: vlastní vůlí a týmem skvělých lidí, kteří vám budou stát za zadkem. A to doslova – protože zastávek na vyprázdnění bylo určitě víc než na „zaplnění“. Ať to trochu odlehčím – řekněme, že jsme po trase zanechali poměrně výraznou stopu... Poslední asi čtyři hodiny se začala karta obracet a já pocítil zlepšení mého stavu připomínajícího poctivou chřipku. Nastal lítý boj o třetí flek - horská časovka na Soboth a pak rovinatá až do Grazu. Po 45 hodinách a 5 minutách od startu přijíždíme do Grazu do cíle na 7. místě celkově a 3. v kategorii (čas včetně 16 minut čekání od startu prvního závodníka: 45:21). Byl jsem hrozně moc rád, že to klaplo – hlavně kvůli doprovodnému kamarádskému týmu a všem, co mi drželi palce doma. Jako nováčci nejen na tomto závodě, ale i ve specifickém světě ultracyklistiky, jsme sice tápali a dost často marně hledali tu správnou cestu. Ale nakonec jsme ji našli. Vedla skrz naše srdce, kamarádství a oběť jednoho pro druhého. Ano, byla mnohem, mnohem klikatější než ta, jakou se vydala světová špička, ale jsem přesvědčený, že byla o to zajímavější a napínavější. Ostatně čekali byste od party osmi novopackých bláznů nějaký průměrný příběh?“

Více také v ROZHOVORU na i-dnes/ X-MAN.

¨¨

Děkujeme všem za podporu na dálku!

A kluci...

Máte můj velký obdiv (jména dle abecedy):

Axl – za neutuchající optimismus, masáže, motivování a rozdmýchávání i té nejmenší jiskry naděje

David – za řízení doprovodného auta, vaření, starání se, focení, výrobu triček...

Honzík – za pomoc s organizací, navigací, výsledkovým servisem, masáže, focení a natáčení

Jarda – za skvělé navigování (non-stop!), občerstvování, taktiku a spásné rady sportovního ředitele

Martin (brácha) – za neuvěřitelný výkon za volantem (oba dva dny!), navigování a sledování trasy

Pavel (táta) – za přípravu občerstvení, technickou pomoc, chystání oblečení a trpělivost, s níž sledoval mé trápení

Petr „Kráca“ – za navigaci druhého doprovodného auta, lékařský dohled, filmování

Tohle a mnoho dalšího vám nikdy nezapomenu!

Jen díky vám se ze křtu ohněm nestala kremace :-).

Dva Češi dokončili závod kategorie "classic"

Pro jezdce nad 50 let organizátoři tradičně připravili trasu „classic“, která představuje rovněž velmi výživných 888 km a 14 000 m. České barvy tu zastupovala ultracyklistická legenda Jirka Hledík. Stále usměvavý a kamarádsky naladěný borec by mohl za pár dní po startu jet kategorii nad 60 let. Nicméně datum narození mluvilo v jeho neprospěch, a tak se musel při své již třetí účasti na Glocknermanu poprat s „mlaďákama“. Celkově dojelo dvanáct závodníků (včetně jedné ženy), Jirkovi patřilo 10. místo celkově. Druhý český ultramaratonec Martin Trojan vybojoval při své první účasti časem 45:03 velmi pěkné 6. místo celkově. Oběma borcům nezbývá než pogratulovat ke zvládnutí extrémního závodu a popřát jim trochu toho odpočinku před dalšími výzvami.

Vlevo - Jirka Hledík, vpravo - Martin Trojan