číslo 3/03

časopis    I.     Téma čísla: Walliské Alpy
   II.    Heißhütte
   III.   Bergell - jižní stěny
   IV.   Zaledněné stěny Alp
   V.    Vysoké Tatry - Orla perč
   VI.   Ostatní

TÉMA ČÍSLA: WALLISKÉ ALPY

Jestliže by se mělo o některé části celých Alp hovořit jako o jejich srdci, tak to musí být bezesporu oblast Walliských Alp. Nikde jinde v celém 1200 kilometrů dlouhém alpském oblouku nenajdeme tolik vrcholů vyšších než čtyři tisíce metrů a nikde jinde není taková plocha zalednění. A co navíc, nachází se zde hora hor, symbol Švýcarska a vlastně celých Alp – Matterhorn. Ale není sám. Tolik významných vrcholů na tak malé ploše těžko najdeme – Monte Rosa, Dom, Lyskamm, Weisshorn, Dent Blanche… Centrem celé oblasti je navíc další symbol Alp – horské středisko Zermatt. Z alpinistického a turistického hlediska se jedná o významnou a jedinečnou oblast.
V tomto čísle představujeme východní část Walliských Alp, která je určena údolími Saastal a Mattertal a které dominuje masiv Mischabel.

(dále na str. 17 - 24)

Heißhütte

Až jednou pojedete do rakouského Štýrska a budete se pohybovat v romantickém údolí říčky Enns (Enže), neměli byste vynechat návštěvu nevelkého horského masivu Gesäuse. Tato horská oblast se v úseku Admont - Hiefelau strmě zvedá po pravé straně údolí Ennstal. Vápencové skály poskytují mnoho lezeckých i turistických cest, vrcholy jsou vysoké 2100 až 2200 m. Srdcem východní části masivu je chata HEßHÜTTE. Chata pojmenovaná po vídeňském podnikateli Heinrichu Heßovi stojí na sedle Ennseck ve výši 1699 m a její historie i současnost je spojena s rázovitou obcí Johnsbach.
Chata, která tvoří jakési centrum dnešního Národního parku Gesäuse, je mezi alpinisty velmi oblíbená. Dokládá to i soutěž vyhlášená v alpských zemích oblíbeným časopisem Bergsteiger - asi 20 000 čtenářů zvolilo Heßhütte chatou roku 2002.

(dále str. 8-10)

BERGELL

Většina našich horolezců zná řadu populárních vrcholů horské skupiny nazývané Bergell ze severní – švýcarské strany. Stačí připomenout jen famózní Cassinovu cestu v SV stěně Pizzo Badile, velkolepý 1300 m vysoký SZ pilíř Pizzo Cengala či elegantní hranu Fuorikante na Sciora di Fuori. Z jižní strany dosahují skalní stěny maximálně polovičního převýšení než ze severu a tak je lze označit za méně dobrodružné resp. méně náročné, přesto jsou ale rozhodně zajímavé. Od chaty Rifugio Gianetti lze během jediného dne zvládnout dva i tři výstupy. V jižní stěně Pizzo Badile, vysoké 300 m, vede několik cest obtížnosti IV až VI. Pro případné zájemce krásného lezení v pevném granodioritu nabízím tři klasické cesty vedoucí na tento štít a také normální cestu a elegantní jižní hřeben sousedního vrcholu Punta Sertori. Všechny cesty patří k velmi oblíbeným a často lezeným cestám na jižní straně masivu Pizzo Badile.

(dále na straně 46-47)

ZALEDNĚNÉ STĚNY, Skupina Großglockner - 2. část

Přímo uprostřed horské skupiny Großglockneru na skalním ostrohu Großer Burgstall stojí ve výšce 2973 metrů nad mořem chata Oberwalderhütte. Jednou mi chatař řekl, že se stává, že celé týdny nevidí strom. Opravdu, kolem chaty není les a nejbližší je až v údolí Mölltal u obce Heiligenblut. Zato ledu a sněhu je kolem dost; ledovce obepínají Großer Burgstall ze všech stran. Chata Oberwalderhütte je ideální východisko pro ledovcové tůry. V okolí chaty se nachází několik zaledněných stěn, které nabízí výstupy ve strmém ledovcovém terénu.

(pokračování na str. 11-12)

Vysoké Tatry - Orla perč

Představovat Vysoké Tatry je asi zbytečné, většina z nás je dobře zná z doby, kdy jsme na Slovensko jezdili bez pasu a Tatry jsme považovali tak trochu za své hory. Asi po desetiletém útlumu vzrůstá zájem českých horalů o návštěvu těchto nejmenších velehor v Evropě. Vysoké Tatry tak dnes prožívají svou renesanci.
Je třeba však připomenout, že asi pětina rozlohy Tater se nachází na území Polska. Vrcholy tam sice nedosahují takových výšek jako na slovenské straně, ale pro vysokohorské turisty je polská část Tater velice přitažlivá. Po vrcholcích bočního hřebene vybíhajícího z hraniční hory Swinica směrem na východ vede totiž krásná, ale velmi náročná stezka. Je z velké části zajištěna řetězy, žebříky a železnými háky a má přiléhavý název „Orla perč“. Nutno přiznat, že na Slovensku nemá obdoby.

(pokračování na str. 13-15)

Ostatní