Radek Jaroš - Biketrip Slovenija 2020 - den čtvrtý

Tolmin je z jihu vstupní branou do Triglavského národního parku. Nedaleko od něj leží Tolminské soutěsky vyhloubené řekami Tolminka a Zadlaščice. Jedná se o úchvatné místo, kam míří stovky turistů. Vstup je omezen otevírací dobou a je zpoplatněn.

Tolmin je úzce spjat s první světovou válkou. Nachází se zde muzeum, ale také pevnost vybudovaná na nedalekém kopci. V městečku Most na Soči, kudy projíždíme, byl v roce 1918 raněn Ernest Hemingway. O této události píše ve své knize „Sbohem, armádo“.

Je čtvrteční ráno zalité sluncem, nebe bez mráčku. Dnes nás čeká nejdelší etapa našeho slovinského putování. Kola, zdá se mi, těžknou. Asi to bude i tím, že po pár stech metrech od hotelu odbočujeme ze silnice a prudce stoupáme úzkou silničkou. Snad to není opět nějaká „horší, zato delší“ cesta.

Kilometr stoupání za námi. Přijíždíme na konec vesnice, kde nacházíme skalku plnou všelijakého vojenského materiálu. Že by symbolika, že tudy cesty nevedou? Nemýlím se. Zase to začíná nenápadně. Polní cesta, šotolinka. Ve vzduchu cítím zradu. Radek se usmívá a dokonce mě nechává napást švestek rostoucích divoce u cesty.

Vjíždíme do lesa. Už nemám čas dívat se po malinách. Po očku hledám rulík zlomocný a vraní oko čtyřlisté. Tentokrát je to Radek, kdo první leží na zemi, když mu pod koly ujede velký kámen. Takže i můj cyklo guru umí padat?! Uklidňuje mě to a současně dává svobodu zaklít si pod helmu. Po chvíli už kleju nahlas a sesedám na protest z kola. Klidně ho budu tlačit i deset kilometrů! Tento plán mi maří zběsilý dav zájemců o mou krev. Z mého mnohaletého průzkumu vím, že musím na kole jet rychlostí vyšší než 13 km/hod. Teprve tehdy komáry a muchy sestřesu. Po dvou hodinách cesty a deseti „ujetých“ kilometrech jsme zpét v civilizaci. Pod tajnou výhrůžkou přesvědčují Radka, aby zbytek asi osmdesátikilometrové cesty přetrasoval.

Jedeme krajinou podobnou Toskánsku a do ní architektonicky zapadajících domečků. Zem je tu vyprahlejší, ale velmi úrodná. Desítky hektarů broskvových a olivových sadů a vinic. Co chvíli u cesty cedule lákající k návštěvě vinařské stezky. Prudké závany horkého vzduchu, co vanou od moře, přinášejí vůni borovicové pryskyřice.

Jsme vyprahlí. Cedule obce Braník nás inspiruje k zastávce. Pijeme pivo a svačíme místní slaninu a sýr.

Zbytek cesty šlapeme téměř bez zastavení. A bez zbytečných řečí. Nějak rychle ten čas letí. Už zítra budeme v cíli. Snažím se užívat naplno výhledy kolem nás. U cesty mě rozveseluje spousta něžně modrých zvonků kopřivolistých. Na místech, kde by si člověk řekl, že to ani nemá cenu, vystavovat v obdiv takovou krásu...

Radek mi v tu chvíli hlásí, že do Divače, kde je dnes konečná, zbývá 5 km. Coby kamenem dohodil...

Olga

Poznámka: mapa je původní plán, realita byla někde jinde :-)