Mára Holeček: dvanáct dní o vše!
Dnes, v páteční noci 21. srpna, jsme se vrátili s Tomem a Tomem z hor nazpět do Skardu. Já a Tomík lezec jsme zdraví, jen s lehce namrzlými konečky prstů na rukou a nohou. Snad již nehrozí ta blbá varianta, že by se nakonec ještě mohly odporoučet nehty. Avšak nechme se překvapit. Ovšem jedna jistota je, že měsíc budou takový tupý a necitlivý na dotek. Dalo by se vlastně říci pohoda. Jo a k tomu jsme vyhublí až hanba. Při bližším ohledání spíše připomínáme oškubané vrabčí hrudníčky. Tak aspoň sám sebe vidím v odrazu zrcadla hotelu Kej Tůů - strhaná seschlá křížala ošlehaná vlastními větry. Čili již neplatí slovní spojení, svalovec intelektuál, ale spíše tuberkulózní neduživec. Druhý Tom Galas ‟fotolapač" žije taktéž. Ukázalo se, že měsíční hlídání base campíku na čerstvém vzdoušku má za následek, nejen spokojeně bronzový pohled horského drsňáka s "nasyslenou" hromadou fotek, ale i objevení do té doby pro něj pečlivě uschovaného tajemství. Něco u něj začalo růst pod kožní řasou, čemu se jinak obecně říká svalové vlákno. Jelikož si chlapec začal s vyděšeným výrazem stěžovat, že ho tam tlačí, dal jsem mu otcovskou radu, že to se hold někdy sestává. A dle hesla - co bolí, tak sílí, jsem mu popřál dobrého probuzení do nové etapy života.
No a jaký osud nám letos naservírovalo naše ‟Géčko Gasherbrumské"? Tak to si úmyslně nechám pro vás jako sladký bonbónek až do závěrečného vyprávění v páté části zápisníku Expedice Wild Challenge s názvem ‟NEBEZKÁ PAST", který právě dopisuji. Že nuda nebude, to si rozhodně pište.
Jen lehce nadzvednu zpod pokličky kuchařova dramatu...
Po dvou dnech tvrdého lezení, které čítalo denně v průměru patnáct hodin nelidské dřiny, vše běželo jako po drátkách. Za ten čas jsme se s Tomem katapultovali od ledovce vzhůru 1800 metrů až k závěrečným vrcholovým partiím. Chyběl ještě jeden den lezení než bychom se převalili přes vrchol na protilehlou stranu do klasické výstupové trasy a následně jí pak seběhli dolů. Tak zněla mimochodem i rozvaha celého výstupu. Připomínám, že se jednalo o první dva ‟šťastné" dny z následující dlouhé řady těch děsivých, které postupně začaly přibývat jak máku.
Ovšem pak přišlo peklo na zemi a následujících 192 hodin boje v zóně, kde kraluje již jen smrt!!! Začal nám odtikávat skromně vymezený čas. Vysoko, tam v oblacích, odříznuti od možnosti pohybu nahoru či dolů, se pozvolna rozehrával závěrečný part o dvou ztracencích. Jeviště se nacházelo ve výšce 7300 metrů, kde se každým dnem rozpouští život jak cukr na jazyce. Ruleta se již točila. Jen výsledek, tedy kdo z koho, byl zatím neznámý. Ovšem nebylo ani stínu pochybností, že taháme za ten kratší konec. Na řadu přišly i modlitby, výhružky, nakonec prosby. Zcela k ničemu...
Od začátku lezení do návratu uběhlo neskutečně dlouhých dvanáct dní. Přičemž do batohů bylo na začátku nabaleno vše správně, čili hromada nervů, příslib dobrého počasí, dostatek fyzických sil a jídla. Jediným a zároveň markantním rozdílem oproti původnímu záměru zůstává, že pro celkově poloviční čas.
Tak zatím, těbůh Mára
.
