Report Lucky Hrozové o dalším M13: Starzlachklamm není klam, jde jen z něho trochu strach

Vracím se z krásné klasiky Hängende Gärten WI6, 140 m ledu v Rakousku, když mi přijde zpráva od Míry (pozn. M. Matějce), jestli se nevydáme směr Německo - Starzlachklamm. Rychlá odpověď, že teda asi jo a doma ještě rychleji vysušit fénem sedák a věci na lezení, které jsou mokré. A už si to upalujeme. Cestu krátíme pobrukováním hitovek z rádia a jedinou vadu na kráse, kromě pekelně těžkého prásku, na který máme zálusk, je moje zapomenutá karimatka. Ta si hoví místo v autě u nás doma na gauči... Dobře mi tak, když jsem hlava děravá. Vystýlám pod sebe péřovku, ponožky a vše co mi přijde pod ruku. Míra se na mě chvíli škodolibě kouká a pak mi podává jeho náhradní. Tak... už tu máme jen jeden „problém“:

 Pray for Power, míry: 13-35-80

Cesta ohodnocená za M13 je dle slov jejího autora Michiho Wohllebena těžká, těžká, těžká, a proto taky po více než pěti letech stále bez opakování.

 35 metrů vytrvalostního óbr dachu

80 paragánů – tolik jich prý její autor v přelezu udělal

Jsem natěšená se do toho konečně podívat. Byla jsem tu sice na půl dne loni, když jsme tudy projížděli, ale jako lezec sama. Linku a chyty jsem nestihla pořádně najít a v půlce cesty jsem to otočila a jelo se dál. Míra lezl s Majzlíkama, tak už ví co a jak a první průlez nám tedy celkem odsejpá. Je, ale zřejmé, že tu bude pěkný boj! Linie mi přijde parádní, mísí se tu vytrvalost s technickým páčením cepínů do stran a dlouhé silové kroky po špatných chytech. Bez ohledu na číslo se shodujeme, že je to pro nás jedna z nejtěžších věcí, co jsme lezli.

Po vypadnutí s bahnitým drnem tesne pod štandem

Míra jde na první ostrý pokus, vypadá to nadějně, ale dlouhý krok v půlce stropu bere příliš sil. Navazuju se já a začínám válčit, funím jak lokomotiva a šinu si to celým dachem nahoru, pár posledních těžkých kroků v traverzu je za mnou a už jen výlez drnama nahoru. Cvakám poslední expresku a už zbývá jen karabina ve slaňáku, tak čtyřicet čísel ode mě...už už se raduju, že to pustilo. Když najednou celé drny, ve kterých mám zaseklé cepíny, abych se cvakla, se mí řítí do obličeje a padám. Chce se mi řvát: no to nééé! To néé...ale jen krčím rameny, a nahodím smutný výraz štěněte. Nanominuju se do pozice jističe (jediného v širém okolí) a pro dnešek už nemám sílu ani motivaci bojovat...

Den druhý

Polámání jak mravenčci se probouzíme v promrzlém autě. Zvonění budíku je nekompromisní a kdybychom ho přeci jen chtěli típnout, vrčení motorové pily kdesi venku nám spánek už nedovolí. Štracháme se nahoru a mně se nějak vůbec nechce. Den ale začíná velmi „příjemně“ a to tak, že si Míra stihne dát na tlamu ještě než se „téměř“ odlepí od země a vytrhne nýt hned v úvodu rozlézací cesty. Tak, tak ho chytám... Chuť na rozlez mě i Míru hned přechází. Míra se trochu protáhne v začátku našeho „cíle“.

Jdu na věc. Bočák, paragán, spoďák. Odpočítávám si v duchu kroky, chybějící do konce a zase ta nervozita, jak je možný, že cítím nervozitu i ve skalách?! Snažím se to potlačit a cestu si hlavně užít. Stojí totiž za to! Blížím se k závěrečným drnům a hloubám, že jestli tady zase vypadnu, tak mě asi raní mrtvice. Drny jsou, ale trochu více zmrzlé, a tak si oddechnu a cvakám. Je to domááá! Hurááá, hurá, hurá!

A jde na to opět Míra, zase problém v podobném kroku jak včera, ale vím že by na to měl mít. Spouštím ho a povzbuzuju ho, že to půjde! V mezičase krácení Mírovi odpočinkové pauzy se pouštím do cesty znovu já, alespoň pro nějaké fotky. 

A leze Míra... Boj! O co větší, o to krásnější. Jsem teď snad ještě víc nervozní za něj, aby to klaplo! Super napínavá podívaná, lepší jak akčňák v kině. Poslední drny... Na chvilku přivírám oči a už Míra řve: „Mám to! Dobéér!“ Hip, hip, hurááá i pro něj!!

Oba máme velkou radost. Ještě ji umocňuje i pochvala od samotného tvůrce cesty a sympaťáka Michiho.

A na závěr takový dodatek: jestli si některá cesta zaslouží jméno Pray for power, je to tahle.

A ještě jednou hurá a díky za tu půjčenou karimatku! :)

Napsala: Lucie Hrozová