6/2006

I.     Téma čísla: 500km po střeše Rakouska
   II.    Dhaulagiri
   III.   Norsko
   IV.   Orientace v horách
   V.    Horská služba - Šumava
   VI.   Skalky - vysoká skála
   VII. Ostatní

TÉMA ČÍSLA: Hledání vlastních hranic aneb 500 kilometrů po střeše Rakouska

Poté, co jsme mnohokrát v Alpách absolvovali víkendové výstupy i náročné týdenní přechody jednotlivých horských skupin, i po zkušenostech z delších cest do velehor nás jednoho dne začaly napadat myšlenky na delší souvislý přechod hlavního alpského hřebene. Je možné zvládnout několikatýdenní pochod v horách s veškerým potřebným vybavením na zádech? A bylo by to vůbec v našich silách?

K takovým otázkám nás přivedla četba o „Putování okolo Jižních Tyrol“ Reinholda Messnera a Hanse Kammerlandera, kteří na podzim roku 1991 při 41-denním okružním pochodu překonali 1000 km po hranici Jižních Tyrol a vystoupili na 100 vrcholů. Inspirací se nám stal i první úplný přechod Alp, který s lyžemi na jaře roku 1956 uskutečnila skupinka alpinistů kolem Waltera Bonattiho. Byla to pro nás svým způsobem výzva a s entusiasmem jistě podobným legendárním horolezcům jsme začali plánovat naši výpravu.
Rozhodli jsme se pro trasu co do délky poněkud skromnější. Nemohli jsme samozřejmě spoléhat na služby horských vůdců, ani zásoby v cíli denních etap. Navíc jsme akci zamýšleli jako posezónní, kdy je většina chat již zavřená. Cílem se nám stal hlavní alpský hřeben vymezený průsmyky Katschbergsattel a Brennerpass, tedy Vysoké Taury a Zillertalské Alpy. Trasu jsme plánovali urazit během třech až čtyřech týdnů, z velké většiny po cestě označené jako 02 – Zentralalpenweg a pokusit se vystoupit přitom na zhruba třicet třítisícovek. (dále na str. 21 - 42)

Expedice Dhaulagiri HI-TECH, HIGH POINT 2006

Dhaulagiri byla spolu s Shisha Pangmou poslední osmitisícovkou, na kterou do roku 1960 nevstoupila lidská noha. Na Shisha Pangmu Čína nevydávala povolení, protože si horu držela pro sebe, Dhaulagiri vzdorovala náročností. Od roku 1950 se přitom k Bílé hoře, jak zní sanskrtský překlad jména sedmé nejvyšší hory světa, vypravilo nemálo odvážných a odhodlaných expedic. Vrchol vytrvale odolával a až 13. května 1960 prolomila léta neúspěchů mezinárodní švýcarská expedice. Šestice horolezců stojících na vrcholu hned při prvovýstupu ohromila svět. O deset dní později stanuli na vrcholu další dva členové expedice a potvrdili tak neobyčejně zdařilý projekt.

Češi poprvé vystoupili na tuto horu na podzim roku 1984 a hned se postarali o senzaci, neboť se jim to podařilo novou cestou v dosud netknuté S-Z stěně. Úspěch zahalil stín smutku ze smrti jednoho ze tří vrcholových lezců při cestě dolů.
Další a také poslední úspěšnou expedici podnikli na Dhaulagiri naši horolezci v roce 1990. Během příštích 16 let se i přes řadu pokusů nikomu od nás vystoupit až nahoru nepovedlo a zůstane tomu tak i pro letošek. Projektu Dhaulagiri HI-TECH, HIGH POINT 2006, který jsem připravil s Kamilem Bortelem, se podařilo atakem hranice 8000 m přiblížit k cíli takřka na dosah. Nejvýše dolezl další člen expedice Radek Jaroš. Za nesmírně větrného počasí a na pokraji fyzického zhroucení se musel otočit a o něco níže jsem se k němu i přes prozatím uspokojivý fyzický stav přidal i já s Kamilem. Více šancí zopakovat klasický výstup S-V hřebenem jsme nedostali. Počasí se při následujícím pokusu prudce zhoršilo a návratu jsme obětovali i kompletní zimní výbavu v C2. Kamil přišel o nafocené filmy i fotoaparát. Ničeho nelitujeme, víme, co by následovalo, kdybychom nahoře zůstali odříznuti v přívalech sněhu. (dále str. 54-57)

Norsko – země mnoha možností

Když je u nás nesnesitelné horko a nedá se lézt, leda tak ležet u vody, není špatné vydat se za lezením a vysokohorskou turistikou do Norska. Na tuto akci jsem se už chystal od r. 1988, kdy jsem s naší speleologickou organizací Orcus vyrazil do oblasti Tromso a tím si tuto zemi zamiloval.

Naši cestu jsme pojali jako objevitelsko-poznávací, proto jsme si připravili itinerář cesty, který vedl z Dánska, přes Švédsko až na norské Lofoty, což byla naše první větší zastávka. Z předem získaných informací jsme věděli, že je tady super lezení. (dále na straně 13-15)

ORIENTACE V HORÁCH I. díl

Jedním z nejdůležitějších faktorů bezpečnosti v horách je orientace - trvalé, v každém okamžiku platné vědomí, kde jste, kam chcete jít a kam ve skutečnosti jdete nebo lezete. Proto jsme se rozhodli do časopisu zařadit velmi zajímavý a prakticky zaměřený seriál s názvem „Orientace v horách“, který poodkryje tajemství často opomíjených a přitom tak nutných zásad a postupů.

Základní podmínkou dobré orientace v horách je dokonalá znalost trasy výstupu a možných sestupů. V členitém terénu bývá sestup orientačně náročnější než výstup – hřebeny a kuloáry se k vrcholu sbíhají, ale dolů se rozvětvují. Proto je třeba stále sledovat terén i pohledy nazpět, v opačném směru cesta vypadá vždy jinak! Při postupu se snažíme zapamatovat si důležitá místa i pro případ neplánovaného ústupu v nouzi, třeba při zranění nebo zvratu počasí. Nezapomínejme, že nejdůležitější orientační pomůckou je naše hlava! (dále na straně 18-19)

Horská služba ČR - Krušné Hory

Horská služba Šumava vznikla oficiálně pod tímto názvem v červnu 1948. Patří tudíž k nejdéle fungujícím službám v České republice. Významně se o založení Horské služby Šumava zasloužili Antonín Říha, bratři Walter a František Kautznerové, Norbert Mařík st., Jiří Bárta, Ota Čermák a další lyžaři a turisté.

Lyžařské a Turistické spolky na české, německé a rakouské straně Šumavy organizovaly neoficiální záchranářskou činnost pro lyžaře a turisty již před první světovou válkou. Spolky ze sousedních zemí vzájemně spolupracovaly, ale spíše na bázi kamarádské pomoci. Toto na dlouhou dobu přerušila válka a události, které po ní následovaly. V současné době je spolupráce mezi Horskou službou ČR a Bergwachtem na německé straně na velmi dobré úrovni a v případě potřeby jsou organizovány i společné záchranné akce. (pokračování na str. 45)

Skalky - Vysoká skála u Štěpánova nad Svratkou

Údolí říčky Hodonínky mezi Štěpánovem nad Svratkou a Hodonínem dominuje 50 metrů vysoká skála, která se ve vrcholové části odděluje od terénu a tvoří samostatnou věž. Údolí skrývá i další skalní útvary - přibližně 300 metrů proti proudu říčky v protější stráni. Vysoká skála u Štěpánova je specifický skalní útvar, tvořený krystalickou břidlicí ruly. Mnohdy lámavá hornina poskytuje velké množství ostrých chytů a dostatek variant. Důležité je upozornit na mnohdy velmi staré jištění, které může být příčinou nehod. Některé trasy jsou přejištěny, přesto doporučujeme kontrolovat stav skob a nýtů. Doporučujeme na úvaz přibrat několik vklíněnců a friendů, na které zde najdete velkou řadu ideálních míst. K vrcholu vede hned několik tras v obtížnostech IV – VI. Nejčastěji lezené jsou čtyři cesty: Malinová, Osiková, Západní hrana a Plavovláska. Zajímavou partii najdete hned u nástupu. Přes velký převis vede trasa obtížnosti VII. (pokračování na str. 16-17)