V neděli 24. 3. tomu bylo přesně 100 let od úmrtí Hanče s Vrbatou. Jejich památku uctily u mohyly nad Vrbatovou boudou stovky lidí
V neděli vystoupily k Mohyle Václava Vrbaty a Bohumila Hanče stovky lidí a několik nadšenců si dokonce střihlo závod v retro vybavení na celodřevěných lyžích. Silný severovýchodní vítr a mráz nenechal nikomu nic zadarmo. Ale tak to mělo být. Jak jinak oslavit památku "synů hor" Bohumila Hanče a Václava Vrbaty než v ostrém horském počasí na hřebenu Krkonoš? Před sto lety se ale k mrazu a větru přidalo i silné sněžení. Ve stejný den po sto letech naopak svítilo sluníčko a viditelnost byla přímo skvostná.
V 10 hodin ráno se na Labské boudě postavilo na start retro závodu lyžníků na 15 km 150 nadšenců. Trasa téměř kopírovala 1. kolo památného závodu z roku 1913: Labská bouda, Martinova bouda, sedlo Mužských kamenů, Vysoké kolo, Bouda u Sněžných jam, Violík, Vosecká bouda, Harrachovy kameny, Mohyla Hanče a Vrbaty, Vrbatova bouda, Zlaté návrší, Pančice, Labská bouda.
U mohyly měli závodníci otočku, kde byli povzbuzováni mnoha sportovci, kteří přišli zavzpomínat, někteří i položit kytici (svíčky zapálit nešly)...
Fotografie z neděle 24. 3. 2013:
Trocha historie: Co se tenkrát stalo?
Na start osmého ročníku mezinárodního závodu na 50 km o Velikonocích 24. března 1913 se postavilo šest závodníků. Trasa vedla z Labské boudy na Horní Mísečky.
Březnové jarní počasí se náhle zhoršilo, déšť se posléze změnil ve sněhovou vánici a silnou vichřici. Závodníci postupně končí, na trati zůstal jen Bohumil Hanč, v košili a bez čepice... Pravděpodobně poblíž Harrachových kamenů se setkal s Václavem Vrbatou, který jej přišel povzbudit, půjčil mu část oblečení a vydal se pro pomoc. V mrazivém počasí však obětoval svůj život.
Hanč se neobjevil na otáčce. Nebohého závodníka se tehdy vypravil hledat mimo jiné i další závodník Emerich Rath. Ve sněhové vánici jej našel bezvládného a pokusil se ho odnést na zádech do bezpečí. Rath však s hrůzou zjistil, že záchrana Hanče je nad jeho síly. Vrátil se pro lyže a zcela vyčerpán dorazil na Labskou boudu, kde oznámil, že našel Hanče.
Záchranáři Hanče na Labskou boudu poté přinesli...
"Všem dochází, že tohle je definitivní konec. Nepomáhá tření zmrzlého těla ani masáž srdce, na stole v Labské boudě leží bezvládná mohutná postava. Hoteliérka Erlebachová přináší z komory bílé prostěradlo a ručníky, do kterých závodníci svého kolegu zabalí. Pak ho ještě omotají vlněnou pokrývkou a nohy a hlavu obloží pytli, aby se mrtvola nepoškodila při poslední cestě, která ji čeká.
Bohumil Hanč ji nesčetněkrát prošel pěšky i projel na lyžích, teď se ale z hřebenu Krkonoš do Vítkovic poveze na saních. Do márnice ho smutný průvod dopraví ještě v noci, od osudného závodu uběhne teprve pár hodin. Ráno pak Hanč uložený v rakvi doputuje do sokolovny v Jilemnici. Neleží tu ale sám. Vedle něj stojí rakev s druhou obětí včerejší vichřice. Místonáčelník mříčenského Sokola Václav Vrbata byl posledním člověkem, který viděl Hanče stát na nohou. A Hanč byl zase poslední, kdo viděl živého Vrbatu. Zmrzl nedaleko od místa, kde ležel Hanč, který jej přišel povzbudit a ve sněhové vánici mu půjčil kabát a čepici."
Čin Vrbaty, který za záchranu kamaráda obětoval svůj život, se stal impulzem ke vzniku záchranných služeb a 12. května 1935 i jednotné organizace Horské služby v Krkonoších. Na památku jejich tragické smrti je 24. březen slaven jako Den Horské služby.
Tragická událost byla rovněž námětem knih a filmu. Povídku Synové hor napsal František Kožík a v roce 1956 ji pod stejným názvem zfilmoval režisér Čeněk Duba s Josefem Bekem a Jiřím Valou v hlavních rolích. Tak se široká veřejnost dozvěděla o neštěstí, které dodnes nebylo zcela jednoznačně osvětleno. O podrobný popis se v knihách Na hřebenech vichřice (1963) a Drama na Zlatém návrší z let devadesátých snažil Miroslav Rampa.
Zdroj: lidé&HORY, www.labskabouda.cz
