Tisíc mil, tisíc zážitků, tisíc chvil bolesti – i takový je závod Craft 1000 Miles Adventure

Extrémní ultramaraton Craft 1000 Miles Adventure 2014 skončil. Vůbec nejnáročnější závod svého druhu na starém kontinentu poznal své vítěze. Záměrně hovoříme v množném čísle – vítěz není jen jeden, ale všichni, kteří dosáhli cíle. Startovalo se, jako každý sudý rok, v nejzápadnějším cípu České republiky, konkrétně v městečku Hranice u Aše. Pod startovní oblouk se tento rok postavilo 117 závodníků – bikeři a bikerky, koloběžkáři, chodci. Každý jiný, ale všichni se stejným záměrem – vyhrát sami nad sebou. V neděli 29. 6. v 15 h svůj boj započali.

Počasí na startu vypadalo skutečně nevábně, skoro jako by Honza Kopka startovní pistolí rozstřelil mraky a byl spouštěčem trvalého deště, který závodníky trápil prvních pár dnů po startu. Vždyť se také říká, co nevymyslí sám Honza, v tom ho bezvadně zastoupí příroda.

Po odstartování směřovala cesta na Trojmezí, kde měl proběhnout tzv. ostrý start. Někteří závodníci ovšem začali závodit hned po výjezdu zpod oblouku, nasadili velice ostré tempo již od začátku a někteří si ho dokonce dokázali udržet až do cíle. „Jelo se mi moc dobře, oproti prvnímu ročníku kdy jsem hodně trpěl. Prostě s otevřeným svědomím říkám, že jsem si to užil, restartovalo to moji hlavu i tělo a zároveň naplnilo novými podněty, které mám za úkol teď zužitkovat“, říká jeden z vítězů, Štěpán Stránský.

Naopak vítězka ženské kategorie Markéta Marvanová si na začátku trasy užila své. „První tři dny se mi jelo opravdu špatně. Byla jsem ještě z nervozity před závodem nevyspalá, a ačkoli jsem celý rok nemyslela na nic jiného než na Míle, tak jsem na trati nemohla přijít na důvod, proč jedu a znovu dobrovolně trpím. Trvalo mi celé tři dny, než jsem přehodnotila řeči, které se na mě valily ze všech stran. Docela dost lidí mě totiž vnímalo jako favoritku a říkalo mi, že jedu vyhrát. Do chvíle, co jsem myslela na ně a jela ‚vyhrát’, se mi jelo zle. Po třech dnech jsem se zas přepnula do starého dobrého režimu Mílí a uvědomila si, že nejedu nikoho porážet a nad někým vítězit… ‚Jedu přežít, a zvítězit sama nad sebou,’ to jsem si od třetího dne opakovala dokola jako nějaké zaklínadlo a v klidu si šlapala bez krizí. Ty mě potkaly pak až poslední dva dny, kdy byl cíl sice na kilometry už dost blízko, ale časově stále hodně daleko. A protože spánku už bylo málo, tak tělo už dost skuhralo,“ říká Markéta.

Trasa závodu byla vedena přes veškerá pohoří podél severní hranice naší vlasti. Krušné hory byly tento rok opravdu krušné, naštěstí však extrémně deštivé počasí nemělo dlouhého trvání a během dvou dnů ukázalo závodníkům i vlídnější tvář.

Letošek se vyznačoval především rychlostí a lámáním rekordů. Závod postupoval velice rychle, obzvlášť jeho čelo, kde se po celou dobu prostřídával Štěpán Stránský s Martinem Vítem. Mezi těmito závodníky zpočátku hořel tuhý boj, ale praxe je taková, že Míle spojují.

„Martin mi řekl, že můžeme zkusit uniknout Radkovi Musilovi, ale že se musí svlíknout, ale to by nás Radek dojel. Ten byl 50 m za námi a psychologicky je i těch 50 m strašně důležitých. Martinovi jsem navrhnul, že těch pár vteřin mu kolo do kopce potlačím (stejně jako svoje) a on se mezitím svlékne a pak pojedeme dál. Toto byl moment, kdy jsme se dohodli, že má smysl spolupracovat a pravděpodobně dojet do cíle i společně. Po této akci jsme se sice ještě rozdělili a sjeli, stejně jsme si nic nedarovali a kotlili to dál až do toho posledního dne, kdy mě Martin vytáhl z krize,“ říká Štěpán. Oni dva nakonec dorazili do Nové Sedlice společně a ruku v ruce projeli pod finisherským obloukem po osmi dnech boje. Jejich celkový čas byl 8 dnů a 58 minut.

Závod se vyznačuje tím, že je zde zakázaná také jakákoliv cílená podpora zvenčí. O to příjemnější je pro závodníky fakt, že mají záchytné body (checkpointy, CP), kde potkají živáčka, mohou zrelaxovat a připravit se na další cestu. „Lidičky příjemný a to bylo na tom to nej. Kdo nic nečeká, může být jen mile překvapen!! Často zde potkáš lidi, co už Míle jeli a ti jsou takoví CP-čkoví poloprofesionálové. Ví, jak Ti asi je, a dokážou povzbudit. Díky jim za jejich obětavost,“ říká Richard Štěpánek – jeden z nejvýraznějších závodníků na trase.

Checkpointy jsou pro závodníky velice důležitá místa, kde mohou přespat, případně využít prostoru pro nutný servis kola. Ještě důležitější jsou ale pro organizátora, který zde kontroluje jejich čas a aktuální stav. Trasa byla letos navržena tak, že neminula technicky velice obtížné úseky a i ty nejnepříjemnější pasáže. Příkladem může být vrchol Magura, na který byly velmi rozporuplné reakce. „‚Přechod’ Magury považuji za jeden z nejtěžších úseků závodu. Pokud bylo pro traséra zadání nalézt úsek, který by cíleně s postupnou gradací v řádu mnoha útrpných hodin ničil sebevědomí závodníků, aby i ten nejzarytější cyklista litoval, že zvolil pro tento závod jízdní kolo, pak splnil svůj úkol na jedničku. Magura mě srazila na kolena, ale i vnitřně posílila poté, co se stala minulostí,“ zaznělo z úst Jiřího Kašpara, který se umístil jako třetí na stupních vítězů.

Ačkoliv pro bikery byla trasa přesně stanovená, takoví chodci měli rozšířené možnosti. Museli jen dodržet povinné průchozí body, způsob jejich zdolání nebyl přesně stanoven. Na dlouhou trasu se vydal jediný chodec, který setrval, Petr Ozogán, a podle jeho slov byl odhodlaný dojít do konce, ať to stojí, co to stojí: „Cítil jsem, že těch několik let dřiny za to rozhodně stálo. Dokázal jsem si splnit svůj cíl, o kterém jsem si kdysi myslel, že je nemožné jej dosáhnout. A myslím si, že právě to bylo pro mě v závodě nejdůležitější. Překonat se a dojít až do konce“.

Petr se nakonec do cíle dostal, poslední dny téměř nespal, neskutečně trpěl, ale zdolal jako jediný zástupce kategorie Běžec/Chodec dlouhou trasu s časem 20 dní 8 hodin 37 minut. Tento ročník byl opravdu jedinečný. Počasí bylo nevyzpytatelné, trasa velmi náročná, ale závodníci se opět projevili jako srdcaři, kteří se neženou za výsledkem a prestiží. Ukázali, že tento závod milují pro jeho myšlenku, že mohou na chvíli odejít z uspěchaných všedních dní a urovnat si priority, vyčistit hlavu, spoléhat jen sami na sebe a vzbudit v sobě odolnost a odhodlání dosáhnout cíle i přes dlouhotrvající bolest. Protože o tom všem Craft 1000 Miles Adventure je.

... a pro zájemce ještě rozhovor s vítězkou závodu Markétou Marvanovou:

1) Jak se Ti letos jelo, jaký máš ze závodu celkový pocit takto s časovým odstupem?

První tři dny se mi jelo opravdu špatně. Byla jsem ještě z nervozity před závodem nevyspalá, a ačkoli jsem celý rok nemyslela na nic jiného než na míle, tak jsem na trati nemohla přijít na důvod, proč jedu a znovu dobrovolně trpím. Trvalo mi celé tři dny, než jsem přehodnotila řeči, které se na mě valily ze všech stran. Docela dost lidí mě totiž vnímalo jako favoritku a říkalo mi, že jedu vyhrát. Do chvíle co jsem myslela na ně a jela „vyhrát" se mi jelo zle. Po třech dnech jsem se zas přepnula do starého dobrého režimu mílí a uvědomila si, že nejedu nikoho porážet a nad někým vítězit... „ jedu přežít, a zvítězit sama nad sebou" - to jsem si od třetího dne opakovala dokola jako nějaké zaklínadlo a v klidu si šlapala bez krizí. Ty mě potkaly pak až poslední dva dny, kdy byl cíl sice na kilometry už dost blízko, ale časově stále hodně daleko. A protože spánku už bylo málo, tak tělo už dost skuhralo.

2) Byly během závodu chvíle, kdy jsi měla chuť to otočit směr domov? Byly nějaké závažnější krize? Pokud ano, kde a proč?

Ano, takových chvílí jsem měla hodně. Hlavně ty první tři dny, kdy jsem měla před sebou skoro celou trasu a kilometry moc neubývaly.

Minulý rok jsem na vzdávání nepomyslela ani jednou, ale letos se mě ty myšlenky nějak nechtěli pustit. Myšlenek o vzdání bylo hodně, ale odvahu jsem na to stejně neměla. To bych pak sama se sebou nevydržela v jednom těle. Nevím, zda bych se s tím někdy srovnala. Vzdát by pro mě znamenalo rok nedočkavě čekat, a pak se zas vrátit zpět na trať s touhou, dokázat si, že na to opravdu mám. A to by bylo moc složité, tak jsem se raději vždy rozhodla pro variantu dojet do cíle.

Hodně těžký pro mě byl úsek 100 km před CP3 - Vizovické vrchy. Ta červená turistická v bahně byla opravdu nekonečný peklíčko. Myslela jsem, že po polovině závodu může být tak max. 30 km hnusu a tlačení, jak tomu bylo loni. Po třicátém kilometru jsem tedy očekávala konec, ale ve výsledku to bylo nekonečných 94 kilometrů, co mě dost psychicky vyčerpalo.

Celkově od CP2 se dle mého trať mnohonásobně ztížila, a protože jsem to neočekávala, tak jsem trochu psychicky trpěla. Když je člověk v očekávání, že přijde pohodový úsek a on tam není, tak to ubere energii. Proto jet podruhé pro mě bylo rozhodně těžší než poprvé.

Většinu trati jsem jela s Adamem Záviškou. Společná jízda sice znamenala více pauz, ale ve výsledku nám to oběma na psychické síle přidávalo. Při jízdě s Adamem jsem věděla, že pokud dojede on, tak ani já na tuty nevzdám. Když jsme 130 kilometrů pře cílem vjeli do trnitého úseku a začali píchat jednu duši za druhou, tak jsme byli oba úplně hotový a koukali jsme na sebe úplně naštvaně. Duše jsme vyměnili (v tom bahně dost hegeš... měla jsem bahno všude... i v puse") a přes ten úsek s trnitými odřezky kola přenesli, ale stejně se můj zadní plášť rozhodl zlobit a ačkoli jsem ho nespočet krát prohmatávala, tak jsem od této chvíle až do cíle řešila stále jen defekty a dofukování zadního kola. Přenést se přes časové ztráty způsobené tím, bylo pro mě těžké.

Naprosto největší krizi jsme zažili s Adamem po dobrodění druhé řeky. Myslela jsem si, že si cestu dobře pamatuji a že vede doleva. Protože jsme stáli v křoví, tak nám navigace úplně nefungovala a pořád odskakovala, proto jsme se řídili jen mým instinktem (který byl přesně o 180° vadný). Chtěli jsme vyjít z toho křoví, ale protože bylo půl čtvrté ráno a naše mozky už úplně nevnímali, tak jsme hodinu a půl jen chodili do kolečka (prostě jsme vždy vyrazili směrem pryč a za chvíli zase vyšli u původního místa) Ta „džungle" nás dočista dostala a my to zjistili až po hodině a půl! Pak mi ruplo v bedně, už jsem strašně chtěla pryč a tak jsem se rozběhla s touhou najít východ z toho pekla. K mé smůle to bylo v tom vadném směru. Běžela jsem asi tak 10 – 15 minut a pak jsem zjistila, že nejdu po cestě, ani žádné pěšince... že se prostě jen prodírám kopřivami trním většími než já. Otočila jsem se a chtěla se vrátit, ale to už jsem nevěděla ani odkud jsem přišla. Zamotala jsem se a ztratila. Bez kola, navigace, bez Adama a mimo trasu. Kdyby se mě pokoušel někdo najít, tak by mě v tom křoví jistě nikdy nenašel. Začala jsem hystericky křičet a rychle běhat na všemožné strany. Jak se mi kopřivy zasekávaly o boty a kotníky a já je prudkými pohyby nohou trhala, tak jsem byla požahaná až do spálení. Adam mě neslyšel, byla jsem moc daleko. Kdyby mi to pomohlo, tak se tam na tuty rozbrečím. Zoufale jsem řvala a běhala ještě takových 30 minut a pak jsem dorazila k řece. Ihned jsem do ní skočila se schladit a doplavala zpět k Adamovi. Když jsem ho uviděla, skoro jsem brečela štěstím a chtěla ho obejmout. Bylo mi jedno, kolik času jsem tím ztratila, byla jsem ráda, že jsem s ním. Adam našel cestu skoro hned potom, co jsem utekla do "nikam" a pokračovali jsme dál. Nohy se stupňovitě zhoršovaly, jak přicházely k sobě a do cíle dojely jen tak tak. Jsem si jista, že ani o kilometr dál bych nedojela.

3) A naopak, kde se Ti jelo nejlépe?

Moc jsem si užívala Krkonoše. Miluji to místo a podrobně znám skoro každý kámen, co tam leží. V zimě tam každým rokem prožívám mnoho těžkých chvil a ty místa při mílích je pro mě odměna. Dvoračky, noční tlačení na Výrovku, na Horní Malou Úpu, výhled na hvězdnou oblohu, a pak spaní na dětském hřišti u Kostela, nic z toho nemělo chybu.

4) Závodníci si hodně stěžovali na Maguru a traséra označili za magora. A podle fotek to byla opravdu chuťovka. Máš taky nějaký vzkaz pro traséra, nebo jsi byla s trasou spokojená?

Magura byla fajn. Byla to taková trochu jistota, že až ji přetrpím, budu mít chvíli klid a trasa se zase zlepší. Paradoxně mám ty krátké, úderné a strmé kopce raději než ty táhlé, dlouhé, asfaltové, na kterých většinou usínám.

5) Jak jsi během závodu řešila spánek (kolik hodin denně)?

Zprvu jsem spala 4-5 hodin a ačkoli jsem před rokem spánek měla kratší, tak jsem letos byla na kilometry výkonnější. Z toho důvodu jsem delší spánek držela skoro až do cíle. Jen poslední tři dny jsme společně s Adamem spánek skoro vyřadili. Tři dny před cílem jsme spali okolo tří hodin. Předposlední noc jsme spali třikrát přibližně na půl hodinu a poslední noc také třikrát, ale už jen v termoizolační fólii bez spacáku a vždy jen na deset minut. Ono i těch deset minut dodá hodně energie. Jít úplně nonstop by se po tolika dnech zátěže nevyplatilo.

6) Jak jsi letos pořešila výbavu? Jaká byla váha, jestli něco chybělo, nebo naopak přebývalo.

Váhu jsem řešila nejvíc ze všeho. Vadilo mi těžké kolo, které jsem skoro o kilo ulehčila pár dní před startem, ale i tak v mé nejmenší velikosti rámu mělo 11,7 kg (avšak v porovnání a loňskem, kdy jsem jela na 14kg kole, to byl obrovský posun).

Dále jsem na kole měla bidon, naplněný vším nářadím a povinou výbavou. Bidon jsem táhla především na oplachování kola v případě "cementového" bahna (ten, jsem využila opravdu hodně a myslím, že je to hlavní důvod, proč jsem neměla žádné problémy s přehazovačkou!).

Na kole jsem měla ještě zadní brašnu Everbike se spacákem a termoizolační fólií. To vážilo kompletně jen 800 gramů. Nic jako karimatku ani žďárák jsem z důvodu váhy nebrala, ale ačkoli mně spaní takhle nalehko nepřipadá nijak nepříjemné, tak ostatní s tím mají problém. Když jsem nahlodala mého spolujezdce Adama, ať se s alumatkou zbytečně netahá a vyhodí ji, tak mi to pak dlouze vyčítal .

Peníze jsem měla převážně schované v řídítkách kola a ve fólii, která sloužila jako peněženka jsem měla jen střípek financí určených ke koupi potravin.

Zbytek všech věcí jsem měla na zádech. A taky jich zrovna moc nebylo. Jen baterky, doklady a mobil, jídlo, pití, dlouhé termotriko a návleky z Merino vlny a bundu Hannah Fanatic vážící 130 gramů.

7) Jak jsi byla spokojená s podporou na CP? Je něco, co bys změnila (čeho by mělo být více a čeho naopak méně)?

Podpora na všech CPčkách byla geniální a všude něčím unikátní. Skoro celou CP1 jsem znala a bylo mi milé se se všemi pozdravit. Na CP 2 mi pomohl slavný Pepe, protože mě dopravil do servisu a především dodal mnoho pozitivní energie na cestu. Taky jsem si na polovině spravila žaludek senzačním zeleninovým salátem, na který jsem vzpomínala ještě na Dlouhých stráních. Na CP 3 bylo taktéž milé, ale z časových důvodů jsem si dala jen dvě aloe a frčela dál.

Cíl byl unikátní. Po mé kritické aféře v kopřivách jsem se sotva držela na nohou a posledních pět kilometrů před cílem jsem myslela jen na jedno a to, že dojedu. Musela jsem si to v hlavě opakovat opravdu hodněkrát a ani bych se moc nedivila, kdybych pár kiláků před cílem napsala smsku, že vzdávám. Představovala jsem si, jak dojedu, hlasitě zařvu „chyťte moje kolo!" a já pomalu slezu bez toho, abych musela stoupat na nohy, které mě při dotyku země připomínaly spíš chůzi po žiletkách. Mé představy se rychle změnily, když jsem viděla, že cíl je prázdný a nikdo nás neočekává (jeli jsme přes noc a byli jsme rychlejší, než se očekávalo). V cíli ale přeci čekala největší podpora ze všech možných, a to studený potok, který částečně uklidnil moje nohy. Ležela jsem pak až do příchodu všech se zvednutýma nohama a skrz ně koukala na finisherský oblouk - to byl pocit k nezaplacení. Kdyby nepřijela Vlaďka, které jsem chtěla s úctou ve stoje poblahopřát, tak bych se ještě dlouho potom nepostavila a zůstala ležet a nohama nad hlavou.

8) Myslíš, že Míle ještě někdy pojedeš a pokusíš se svůj čas ještě zlepšit?

Míle jsem jela dvakrát (z každého směru jednou) a oproti minulému roku mi přišla trať náročnější. To asi hlavně kvůli dešti. I tak jsem svůj čas zlepšila více jak o půl den. Myslím, že to bylo především díky zkušenostem z prvního ročníku.

Když jsem loni dojela, okamžitě v cíli jsem říkala, že za rok zas jedu. Letos jsem startovala v Aši a byla jsem na 100% přesvědčená, že je to naposledy, co jedu. Slíbila jsem sama sobě, že za rok už nepojedu, a tak do toho tento rok dám vše. V cíli jsem tvrdila to samé „ už nikdy nepojedu". Ale teď po pár dnech, kdy se mi už začíná stýskat a obklopila mě civilizace, tak mě ta myšlenka začíná pomalu opouštět. Na míle se výhledově asi zas někdy vrátím, ale příští rok to nejspíš časově nepůjde skloubit s mými expedičními plány.

1)     

Více info o závodu na www.1000miles.cz nebo www.jankopka.cz