Radek Jaroš - Biketrip Slovenija 2020 - den pátý

Ve čtvrtek, chvíli po našem dojezdu, se na večeři setkáváme s Markem, který celý náš cyklotrip za společnost Slovenia outdoor organizuje. Mluvíme spolu téměř jen česko-slovinsky a skvěle si rozumíme. Organizujeme zítřejší předávku našeho Subaru v Izole, naší cílové destinaci a možná i budoucí pokračování našeho slovinského putování.

Hned ráno po zapnutí telefonu nacházím od kamarádky zprávu o zařazení ČR v rámci antikovid opatření do „žlutého seznamu“. Ale jelikož jsme tu ve Slovinsku už déle než týden, karanténa se nás netýká. Moc zklamaný je ale můj syn, který měl za pár dní v plánu dovolenou v Kranjské Goře…

Mám tu sebou olympijské tričko s velkým nápisem CZECH REPUBLIC na prsou. Na protest si ho hned oblékám a na snídani s úsměvem na rtech s plnými plícemi zadržuji dech, aby byl nápis co nejlépe viditelný… Pročpak se dnes na mě, kromě malých dětí, všichni mračí?

Dnešní etapa bude spanilou jízdou. Na nebi je vymeteno a teplo od samého rána. Hned po snídani balíme „kufry“. Díky našemu kamarádovi Tomovi Pojeznému (při cyklocestě na Elbrus nám zajišťoval servis kol a současně řidiče doprovodného auta), který podle fotek poznal, žé já i Radek máme nízko sedlo (což oba už od pondělka nějak víme, ale vždycky na to z nějakého neznámého důvodu zapomeneme), jsme si ho konečně asi o palec povytáhli. Někdy stačí malé pošťouchnutí a dějí se velké věci :) Rozepisuji se o této zdánlivé maličkosti záměrně. Na kole jsme v životě najezdili tisíce kilometrů a moc dobře víme, jak je důležité ho mít správně uzpůsobené na svou váhu, výšku, pánev...

Radek hledá co nejlepší trasu. Dnes u odboček, které očividně vedou do pekel, na mě jen mrká a vtipkuje. Máme skvělou pohodu. Asi po dvaceti kilometrech zastavujeme u pumpy a za euro kupujeme žeton do vapky. Naše Roniny září na slunci jako nové. A zdá se mi to, nebo ne, jsou i lehčí :)

Čeká nás poslední kopec. Ve všech zemích, kde jsme zatím na kole jezdili, byly u cesty odpadky. Ani Slovinsko, tak krásná země, není výjimkou. Všude se prostě najdou „hlavy pomazané“, kterým není líno stáhnout okýnko a vyhodit třeba plechovku od piva. V poslední době ale u cest přibyl nový fenomén. Roušky. Ještě před časem bych si myslela, že tu proběhla nějaká záchranářská akce a v hlavě by mi možná naskakovaly tragické scénáře. Teď mi je možná ještě smutněji při pomyšlení, jaké „ovce“ si z nás vlády zemí nadělaly. A připočtu-li tuny dezinfekcí a miliardy jednorázových roušek, které, ač leží správně na smetišti, zase bude muset naše planeta nějak skousnout, je mi do breku...

Na kopci pár borovic a zpoza nich po chvíli… MOŘE! Hned sesedáme z kola, radostně poskakujeme a objímáme se. Takový zážitek už známe! To když jsme při cestě na Elbrus po 1900 kilometrech dorazili k Černému moři.

Tady je stejná radost, ale jiný plán. V Subaru, které už na nás v Izole čeká, máme jeden starý a jeden nový paddleboard Tambo, který chceme otestovat. A taky máme pár dní v plánu jen tak být a „nicnedělat“.

Olga