Radek Jaroš - Biketrip Slovenija 2020 - den druhý

V úterý se probouzíme do ospalého rána. Mlha, co se vypařuje z lesů, se vecpala všude. Dnes musíme vyrazit o něco dříve, abychom se vyhnuli tomu největšímu lijavci. Po snídani se dokonce na chvíli objevuje slunce. Loučíme se s Katarínou a míříme kolem Bledu do Jesenice a Kranjské Gory. Po asi pěti ujetých kilometrech nás spoza velkého kopce překvapuje silný déšť a bouřka. Ukrýváme se v místní železniční stanici, kde spolu s několika místními hodnotíme kvalitu českých piv. Po asi hodině, kdy déšť téměř ustal, znovu nasedáme na kola a kolem soutěsky Vintgar, která je ve Slovinsku jedním z nejnavštěvovanějších míst, přejíždíme do dalšího údolí. Téměř celá dnešní trasa vede po bezpečných cyklostezkách. Všímáme si rozdílů mezi jejich, co do počtu asi třetinovým množstvím značení, ve srovnání s tím u nás v ČR. Cesta z Jezerska do Kranjské Gory je jen mírným stoupáním a tak si můžeme užívat úžasných výhledů na Julské Alpy kolem nás. Cyklostezka, kterou jedeme byla postavena stejně jako mnohé u nás, na bývalé železniční trati a několik železných mostů, které přemosťují řeku Sávu, jsou toho očividným důkazem. Sáva je tu průzračná, divoká a ledová. Pramení v tady v Julských Alpách a v Bělehradě se vlévá po 940 km do Dunaje.

V Kranjské Goře se setkáváme s Bibou, se kterou se přátelím již dlouhá léta. Po obědě v místní restauraci, kde mi bez roušky bylo znemožněno použít toaletu, míříme na Vršič. Předpověď počasí je mizerná, ale už je pozdě a my se musíme dostat přes 1609 m vysoké sedlo do údolí Trenta, kde je náš další cíl. Silnice na Vršič je známá pod názvem Ruská cesta a byla vybudována na počátku 19. století pro vojenské účely. Stoupáme nejprve mírně kolem několika horských jezírek s mnoha turisty.

Asi po dvou kilometrech začíná cesta klikatět a kopec je najednou výrazně prudký. Každá z asi 25 zatáček je číslovaná s označením nadmořské výšky. Šlapeme, funíme a mlčíme a z nad hlavou visícího mraků začíná znovu pršet. Teplota prudce klesla a na nás nezůstalo nic suchého. Fotíme se u cedule Vršič a na mokré oblečení navlékáme bundy. Mezi kapkami deště se objevuje sníh. Hlavou se mi honí těch 10 km, které nás dělí od cíle. Jediné, na co teď myslím, je teplá sprcha. Radek se snaží být vtipný a rozveseluje mě zpěvem a rádoby vtipnými básničkami, ale protože mi ztuhly škráně, na mé tváři úsměv jen tak nevykouzlí. Mlčím, ale nenadávám. Po dvou kilometrech sjezdu musím zastavit. Tím, jak se klepu zimou, se mi úplně rozvibrovalo kolo a málem jsem nevybrala jednu prudkou zatáčku. Snažím se ze sebe zesoukat zmrzlé oblečení a nemám sílu vzdorovat když mně Radek při tom fotí nahou. Protože ježdění na kole miluji, zůstávám vnitřně klidná. Tyhle věci se prostě stávají. Moje hloupost, že jsem podcenila výbavu, která si teď leží hezky v teple a suchu někde v Jezersku v kufru Subaru.

Déšť už není tak ledový a s každým sestoupaným metrem se otepluje. Trenta! Po příjezdu do cíle ale zjišťujeme, že je náš hotel zamčený a my celí promočení zoufale pobíháme kolem obřího objektu, který slouží současně jako muzeum, informační centrum a pošta. Jediný způsob jak se zahřát je zahrádka restaurace poblíž a dva panáky na stojáka. Po asi po půl hodině přijíždí bodrý chlapík Marco, který vlastní biofarmu a současně spravuje i několik apartmánů zde. Cinkání klíčů a představa horké sprchy mě přivádí do extáze. Asi po půl hodině ve sprše míříme do Markovy farmy na večeři, která téměř vymazává z naší mysli předchozí útrapy. Do postele se dostáváme kolem 11. hodiny. Déšť bubnující na okenní parapet nás spolehlivě uspává.

Dvě krátká videa ze sedla Vršič 1611 m n. m., pro představu o počasí:
https://www.instagram.com/p/CDex7K9HDi3/
https://www.instagram.com/p/CDgRL_enjgV/