České
feráty
Redakce
Předplatné
Inzerce
Archiv
čísel
Kempy
a kurzy
Mezinár.
festival
alpinismu
ALPEN-
VEREIN.CZ

Odešla další velká legenda - Sepp Mayerl

O víkendu přišla z Východního Tyrolska velmi smutná zpráva. V sobotu odpoledne se při pádu během lezení v Lienzských Dolomitech smrtelně zranil rakouský alpinista světového významu - Sepp Mayerl. V roce 2010 se tento charismatický sportovec tělem i duší zúčastnil Mezinárodního festivalu alpinismu. Níže si můžete přečíst celé znění rozhovoru, který jsme s ním během této příležitosti udělali. Redakce lidé&HORY této nešťastné události velmi lituje a pozůstalým členům jeho velké rodiny i početné skupině přátel vyjadřuje upřímnou soustrast.

 

Sepp Mayerl

„Rok svého života strávil v Nepálu. Během této doby dokázal mnoho průkopnických alpinistických výkonů. Není divu, že právě tento Rakušan byl jedním z učitelů Reinholda Messnera a Petera Hebelera"

Sepp Mayerl se narodil 14. dubna 1937 na statku ve východotyrolském Dölsachu, kde žil s manželkou, třemi dcerami a dvěma syny. V roce 1964 zde založil firmu, jejímž hlavním úkolem je restaurování kostelních věží. Za své sportovní výkony byl oceněn mnoha tituly. V rodných Lienzských Dolomitech uskutečnil šest prvovýstupů (například západní stěna Keilspitz a první zimní výstup severní stěny Hochstadelu). V Alpách a Dolomitech uskutečnil čtrnáct prvovýstupů (např. severní hrana a severní stěna na Mont Agna s R. Messnerem). V letech 1965-1969 absolvoval s R. Messnerem celkem 35 extrémních výstupů. Po roce 1969 přichází éra jeho působení v Nepálu, během které úspěšně dokončí prvovýstupy na osmi-, sedmi- a šestitisícový vrchol. Sepp Mayerl provozoval horolezectví po celý život jako zálibu ve volném čase, přesto jeho výkony dosahovaly tehdejší vrcholné úrovně. Své zážitky z bohaté horolezecké kariéry shrnul ve své autobiografické knize „Der Turm in mir“.

Vybrané prvovýstupy mimo Evropu:

1969:
Yerupaja Grande (6636 m), Kordillera Huayhuash v Peru (součástí expedice i R. Messner a P. Habeler) – prvovýstup

1970:
Lhotse-Shar (8400 m), Himálaj – 7. nejvyšší vrchol planety, společně s R. Walterem – prvovýstup

1975:
Yalung Kang (8438 m), Himálaj / masiv Kangchenjungy – prvovýstup jižní stěnou

1980:
Fang (7647 m) Himálaj / masiv Annapurny, společně s H. Neumayerem a Sherpou Angem Chappalem – prvovýstup

1983:
Tsering Kang (6800 m)
Himálaj / Bhutan, společně s T. Ponholzerem – prvovýstup

Rozhovor se Seppem Mayerlem (vyšlo v lidé&HORY č. 2/2011):

Pane Mayerle, máte za sebou řadu špičkových prvovýstupů. Jak a kde vlastně cesta k takovým sportovním výkonům začala?

V kolébce. Jsem přesvědčen, že okouzlení horami a touhu zlézat kolmé stěny jsem pociťoval hned, jak jsem začal vnímat tento svět. Lezení jsem se věnoval už na základní škole a byl v něm nejlepší. Když mi bylo čtrnáct, tak jsem byl schopen vyšplhat patnáctimetrové lano, aniž bych použil nohy. Ale nevychovávala mě žádná horolezecká škola – vyrůstal jsem na statku a musel se naučit vše sám. O to bylo lezení zajímavější a časem i bezpečnější. Člověk totiž přesně věděl, na co má a na co ne. Dnes lidi spoléhají více na trénink v halách a také na špičkové vybavení, a tak mají více tendenci přecenit sebe sama. Už v nějakých šestnácti letech jsem měl fyzičku i techniku na to, abych lezl šestkové cesty. Ale v té době jsem přesto lezl hlavně čtyřky – na nich jsem měl stoprocentní důvěru ve své schopnosti. Postup k vyšším obtížnostem tenkrát byl mnohem delším procesem. Myslím, že to bylo správné.

Tuším, že jste tenkrát zažil i lezení na konopném laně.

Ano, narodil jsem se v sedmatřicátém roce. Po válce bylo jištění ještě v plenkách. Doposud jsem zažil tři lezecké generace a ještě teď v třiasedmdesáti letech jsem schopný lézt pětkové cesty. Beru to jako životní štěstí. Lezení udržuje mého ducha i fyzickou kondici. Ale zase platí to, že si musím hlídat určité hranice.

Kdybyste si je nehlídal už ve svých šestnácti, kdy jste raději volil nižší obtížnosti, nemuselo by tomu nyní takto být...

Přesně tak. A to je můj vzkaz všem začínajícím horolezcům.

Ale neříkejte, že jste se nikdy „nerozbil“.

Samozřejmě že jsem měl mnoho nehod se šťastným koncem. Mám za sebou několik zlomenin, některé klouby mám i umělé. Ale ničemu to nevadí. Paradoxně nejvážnější nehodu jsem zažil ve svých sedmdesáti v květnu 2007. S horolezectvím to mělo společné jen „pád z výšky“. Spadl jsem při řezání stromu z  deseti metrů a zůstal viset na laně s vyhozeným ramenem, poškozeným třetím a čtvrtým obratlem a dalšími zraněními. Na statku, kde se to stalo, jsem byl úplně sám. Není tam signál a nikdo kolem příliš nechodí. Ale nakonec jsem se po hodině a půl od nehody pomoci dovolal. Zavolali mi vrtulník a byl jsem hned v nemocnici. Měl jsem kliku, stejně jako vždy při lezení.

Říkal jste, že jste zažil několik generací lezců. Do té mladší, než jste vy, patřil i Reinhold Messner, s nímž jste několik let velmi intenzivně lezl. Jak na tuto část vaší horolezecké kariéry vzpomínáte?

Reihold byl velmi silný a především pevně odhodlaný horolezec. V té době studoval a když měl volno, slyšel jen na jedno slovo „hory“. Byli jsme naladění na velmi podobnou vlnu, rozuměli jsme si, aniž bychom si museli něco říkat. Díky tomu jsme mohli v horách uskutečnit řadu velkých a nových počinů, jako byly prvovýstupy, první zimní výstupy a opakování těžkých cest – například Walkerův pilíř na Grandes Jorasses a tak.

Jedna z klíčových expedic pro tenkrát nastupující generaci Messnerů a Habelerů byla expedice do Peru. Je to tak?

Ano, bylo to v roce 1969, kdy jsme odjeli do Peru s cílem zdolat šestitisícovku Yerupaja Grande. Uskutečnili jsme tenkrát prvovýstup jihovýchodním pilířem. Byla to velmi náročná expedice, která byla pro Messnera i Habelera velkou školou a vlastně první vážnou akcí v zahraničí. Zažil jsem tam náročný sestup, kdy můj partner ztratil obě mačky. Do toho kolem padaly masy ledu a kamení. Mohli jsme být rádi, že jsme to ve zdraví přežili. O tomto šíleném sestupu píšu i v knize Der Turm in mir.

Máte tedy pocit, že jste Messnera s Habelerem do jisté míry ovlivnil?

Ne, tak bych to neviděl. Vždy to byly velmi komplexní osobnosti, které věděly, co chtějí. Spíše jsme se skvěle doplňovali. Reinhold už v té době byl profík, který přes léto makal na skále několik hodin denně. Takže jsem se mohl na stará kolena spíše přinaučit něco já.

Když jste plánoval své lezecké cíle, byl vždy hlavním motivem prvovýstup?

Ano, přesně tak. Mojí vášní vždy bylo vystoupit na horu novou cestou. Nikdy jsem netoužil sbírat výstupy na osmitisícovky nebo nejvyšší hory kontinentů. Jakožto amatérský horolezec bych na to neměl ani dostatek času. Nemohu se tedy chlubit Korunami Himálaje a podobnými tituly, ale byl jsem například jako první člověk na vrcholech tří nepálských hor, z toho na jedné osmitisícovce – Lhotse Shar. Dnes mám dobrý pocit z toho, že jsem byl součástí průkopnických činů v historii himálajského lezení a tím ji do jisté míry i ovlivnil. O deset let později jsme uskutečnili velmi obtížný prvovýstup na sedmitisícový vrchol Fang v masivu Annapurny. Je to úžasný vrchol, jehož tvar dostatečně charakterizuje sám jeho název (Fang - z angličtiny: tesák). O náročnosti výstupu na tento vrchol svědčí i fakt, že do dnešního dne tam stálo jen pět lidí, celkově se o výstup pokusilo devět expedic, šest lidí na hoře zemřelo...

Zatímco nevěřícně koukám, Sepp hbitě dodává:

...si to můžeš ověřit ve statistikách Miss Holly.

Který z těch prvovýstupů byl nejnáročnější?

No Fang, určitě. Lhotse Shar byl sice nad osm tisíc, ale zdaleka to nebylo tak náročné jako Fang. Tam jsme lezli v neskutečně obrovské stěně. Vždyť si to představ: začínalo se lézt ve výšce 3300 metrů a cesta končila na vrcholu, který má 7600 metrů. Ty čtyři kilometry byly neskutečně těžké, dlouhé a vyčerpávající. Z deseti lidí jsme nakonec vydrželi jen tři a pokusili jsme se o výstup i ve špatném počasí. Nakonec jsme to dokázali, ale sestup už byl opravdu na doraz. Nikdy před tím a nikdy potom jsem se tolik nevyčerpal. Do tábora jsme přišli na hranici svých sil. Bylo to hodně o hlavě. Člověk si pořád říká, že si jen na chvíli sedne a odpočine si, ale zdravý rozum velí – ani náhodou – mazej dolů, dokud můžeš. Jsem přesvědčen, že kdyby se jeden z nás rozhodl na chvíli si třeba lehnout, odpočívá tam dodnes. Byla to jednoznačně moje nejnáročnější expedice.

Velmi skromně o sobě tvrdíte, že jste vždy byl amatérským horolezcem. To znamená, že na expedice jste si šetřil ze zisků vaší firmy?

Jasně, vše jsem si platil sám z toho, co jsem vydělal jakožto restaurátor kostelních věží.

Máte nějakou oblíbenou horu nedaleko vašeho bydliště, na kterou se pravidelně vracíte?

Ano, je to Großglockner, na kterém mám také prvovýstup. Stál jsem na tomto úžasném vrcholu už nejméně sedmdesátkrát. V severní stěně je poměrně známá výstupová trasa Mayerlrampe, kterou jsem prostoupil v říjnu 1976.

Nevyprávíme si dlouho, ale už mi je jasné, proč jste napsal knihu...

Jelikož prvovýstupy přinášejí vždy něco nového, nosím v hlavě řadu zážitků. Dal jsem některé z nich na papír. Ale chystám další knihu, jejíž náplní bude horolezectví asi jen z třetiny. Vyjít by měla kolem Vánoc 2011. Bude to autobiografická kniha, ve které se objeví i další části mého života, tedy rodina, práce, statek a vše se to bude prolínat s horolezeckou kariérou. Pomáhat mi s tím bude moje nejstarší dcera, která je novinářka.

Čtenáři se tedy budou mít na co těšit. Přeji, ať se vše kolem knihy povede a děkuji za rozhovor.

Snad jo, díky!

 

Foto: Petr Piechowicz (www.photopepe.com), archiv Seppa Mayerla