Nizozemská výprava do Kyrgyzstánu

Na podzim loňského roku 2022 vyrazila do asijského Kyrgyzstánu početná skupina horolezců z Nizozemska. Akce byla součástí Expedition Academy, projektu Královské nizozemské lezecké a horolezecké federace, který má za cíl propagaci lezení ve vysokých horách mezi mladými alpinisty. Součástí výpravy do údolí Min Teke v pohoří Pamíro-Alaj byli proto kromě deseti mladých horolezců i dva starší zkušení lezci a trenéři Bas Visscher a Court Haegens.

Část expedice na letišti. Foto Jeffrey Meesters

Kyrgyzstánské údolí Min Teke je lezci z Evropy navštěvováno poměrně zřídka. Dosud zde byly pouze dvě výpravy alpinistů z Francie a Švýcarska, obě se shodou okolností uskutečnily roku 2019. Většinu vrcholů v údolí ovšem zdolali lezci ze zemí bývalého Sovětského svazu. Nizozemci dorazili do oblasti počátkem září, základní tábor ve výšce 3000 metrů nad mořem postavili 7. září na strategicky vhodném místě, kde se údolí dělí na dvě větve – jižní a východní.

Průchod přes ledopád. Foto Court Haegens

Nejvyšším vrcholem jižní části údolí je Pik Min Teke, na který vysstoupili Švýcaři v roce 2019. Nedaleko od něj leží trojice výrazných a neznámých štítů a ty se staly cílem Nizozemců. Martin Platteschor, Robert Löwensteyn, Cour Haegens a Sjoerd Boersma zdolali západním hřebenem do té doby bezejmennou horu, kterou nazvali Borborduk çoku (4830 m) – to v kyrgyzštině znamená centrální vrchol. Další den pokračovali východní stěnou na 5149 metrů vysoký vrchol, který nazvali Ak Too (Bílá hora). Na třetí vrchol z důvodů nedostatečné aklimatizace již nepokračovali, rozhodli se pro sestup.

Západní hřeben Borborduk çoku. Foto Martin Platteschor

Myšlenky vystoupit na tento vrchol se ale nevzdali a proto se sem o pár dní později vrátili. Skupina lezla v téměř stejném složení, jen Roberta Löwensteyna vystřídala Regien Winnubst. Čtveřice vylezla nejprve na Ak Too, z nějž následně sestoupili a pokračovali severovýchodní stěnou a východním hřebenem na třetí 5380 metrů vysoký vrchol, který nazvali Pik Sindre podle zesnulého přítele Sjoerda Boersmy.

Regien a Sjoerd na vrcholovém hřebeni. Foto Martin Platteschor

Ve stejné době se ze základního tábora k jinému cíli vydali také Michiel Telkamp a Jeffrey Meesters. Dvojice nejprve prošla nebezpečným ledopádem až k úpatí hory. Poté začali lézt obtížnou a strmou severní stěnu. K večeru se kvalita horniny natolik zhoršila, že pochybovali, zda má smysl pokračovat. Po noclehu na skalní římse se ale dostali na výrazně pevnější skálu, pokračovali tedy v lezení až na konec skalní stěny. Zde na sněhové plošině postavili stan a přečkali druhou noc.

Michiel ve strmém úseku cesty. Foto Jeffrey Meesters

Ráno začali poslední třetinu cesty přes sněhový hřeben. Kolem poledne třetího dne lezení dosáhli vrchol ve výšce 5015 metrů. Stejně jako mnoho dalších vrcholů v této oblasti, i tento štít byl dosud bezejmenný. Dvojice ho pojmenovala Pik Luis na počest Michielova zemřelého kamaráda. Po krátké pauze na vrcholu zahájili oba muži sestup a po jednom dalším bivaku dokázali čtvrtý den bezpečně sestoupit zpět do základního tábora.

Nová cesta na Pik Luis. Foto Jeffrey Meesters