Kompletní zimní přechod Tater non-stop? Dodo Kopold to zmákl za 72 hodin!

Skvělý slovenský horolezec Dodo Kopold podal neuvěřitelný výkon, když zvládl přejít hlavní hřeben Tater (Belianské, Vysoké a Západní Tatry) za 72 hodin! Loni v březnu se něco podobného podařilo Mišo Sabovčíkovi a Adamu Kadlečíkovi (za 15 dní). První, kdo sólově přelezl kompletní hřeben Tater, byl před 31 lety legendární Pavol Pochylý. Co na cestě mezi Lysou Polanou a Hutianským sedlem Dodo zažil – o tom už sám tvůrce této impozantní one man show:

"Když se člověk dostává do reality, uvědomuje si, co vlastně přežil. Avšak ani s odstupem času nedokážu pochopit, co přesně mě hnalo dopředu. Toto je část příběhu, který jsem nedávno zažil v Tatrách...

Mým plánem bylo přejít celý hřeben Tater z východu na západ co možná nejjednodušší cestou vedoucí po hřebeni, ale přitom nevynechat žádný štít v hlavním hřebeni Tater. To se mi nepodařilo. Také jsem chtěl vyzkoušet sám sebe, kolik dokážu ujít s minimem spánku, non stop v jednom zátahu a bez podpory. Když nad tím přemýšlím, ani to jsem úplně nesplnil, protože v závěru jsem šel za doprovodu záchranné služby.

Právě spánek a odpočinek se ukázaly jako klíčové body celého přechodu. Jelikož jsem byl stále zpocený a při zastávkách na vaření mi byla zima, nedokázal jsem si odpočinout tak, jako jsem si plánoval. Z 15 minut spánku, které jsem měl mít na oddych, bylo minut 5 nebo taky nic. Myslím, že za těch 72 hodin jsem spal jen půlhodinku a možná i méně, což byla zásadní chyba! Dalším faktorem, který byl rozhodující, byly podmínky na hřebeni. Na přechod jsem vyrazil v neděli 5. 1. Před tím bylo dlouho trvající inverzní počasí bez srážek na horách. To znamená, že hřeben byl ve stavu, jaký známe na jaře. Málo sněhu, téměř všude suchá skála, teploty okolo nuly, přes den i vyšší. Bielanské a Západní Tatry měly minimum sněhu. Jedinou částí hřebenu, kterou jsem neměl prošlou, byly Bielanské a Tatry a část Čubriny směrem do Hutianského sedla. Ostatní pasáže jsem už znal z letních a zimních přechodů.

S odstupem času mohu potvrdit, že jsem šel na hranici svých možností, možná za ni. Netvrdím, že to bylo správně, ale při takové dávce vyčerpání jsem už nedokázal střízlivě přemýšlet. Bylo to jako hra „kdo z koho“.

Naše Tatry jsou naštěstí tak malé, že se to dá vyzkoušet. Vždyť téměř všude je telefonní signál, skoro všude se dá sestoupit a když by to náhodou nešlo, stačí zavolat a v podmínkách, které panovaly, by záchranná akce neměla být zrovna beznadějná...

Nejvíce jsem podcenil regeneraci. Po přejití celého masivu jsem místo regeneračních doplňků vypil flašku šampusu, nějaké to vínko, rum. Snědl jsem polévku, hovězí steak a ještě ten den do půlnoci klábosil. Vše špatně!

Přešel jsem více jak 70 km non-stop v ne úplně lehkém terénu. Netvrdím, že je to super výkon, ale určitě bylo krásné sledovat, jak se člověk během přechodu mění. Jak reagoval na překážky před únavou a jak po ní. Jak si na začátku na sebe dával pozor a na konci jako kdyby se stal součástí přírody, která si s ním dělá, co chce.

Stále mi však nejde do hlavy, proč jsem někomu nezavolal, když jsem cítil, že jsem úplně na dně. (Za celé tři dny jsem poslal jen tři esemesky). Myslím, že lidské tělo je tak složitá věc, že upřímně řečeno, bych na něj už nespoléhal. Nerozumím mu, natož v kritických okamžicích. Přesto jsem rád za to, že jsem ty nejtěžší krize na hřebeni řešil sám, bez pomoci a moje rozhodnutí byly takové, abych přežil.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří mi drželi palce a hlavně Paľovi a Igorovi, kteří mě opět vrátili z oblaků zpět na zem. DĚKUJI."