Julské Alpy a Highlander Hercules

Julské Alpy a Highlander Hercules

Milujeme svobodný pohyb v přírodě a spaní pod hvězdami. Často proto na zádech nosíme „celý svůj dům“ – žďárák nebo stan, spacák, vařič, jídlo. Tímto způsobem jsme absolvovali řadu horolezeckých expedic a treků do nejvyšších hor světa, ale také Stezku kolem Česka.

Text: Marcela Nováková, foto: Ladislav Novák

Když jsme letos na jaře dostali nabídku zúčastnit se jako reprezentanti lidé&HORY pětidenního a sto kilometrů dlouhého treku v Julských Alpách ve Slovinsku se zajištěním trasy a s úžasným servisem, ani na chvíli jsme nezaváhali.

Výstup na vrchol Rodica a pohled na Triglav

1. den:

Po noclehu v kempu na břehu smaragdově průzračného Bohinjského jezera, vyjíždíme časně ráno první lanovkou na začátek túry ve Ski centru Vogel. Noční bouřky s deštěm vytvořily nádhernou inverzní oblačnost. Pod námi se válejí mraky a celé údolí je jako rozbouřené moře. Na horní stanici lanové dráhy nás očekávají organizátoři akce. Fasujeme mapky a jídlo na první den pochodu, který je nejtěžší ze všech. Trasa vede na Bohinjsko-Tolminski hřeben do výšky cca 1850 m, a dále východním směrem přes mnoho vrcholků s parádními výhledy. Na nejvyšším bodu treku – štítu Rodica (1964 m) – si dáváme pauzu na oběd. Hluboko pod sebou vidíme Bohinjské jezero a nad ním dominantní Triglav. Na jižní straně přehlížíme o 1500 m níže položenou zalesněnou krasovou krajinu s oázami luk a romantických vesniček. Dále nás čeká několik exponovaných úseků. Nejedná se ale o žádnou ferátu. Běžný turista, který netrpí závratěmi, snadno zvládne i tyto pasáže. Asi za dvě hodiny přicházíme k horské chatě Dom Zorka Jelinčiča, kde si dáváme pivo. V nohách již cítíme nastoupané metry, přitom jsme jen krátce za polovinou etapy. Od chaty následuje sestup. V příjemném stínu lesního porostu přecházíme na travnatý vyhlídkový vrchol Kobla. Odtud se vydáme na sedlo Bače a z něj klesáme až na první tábořiště nad vesnicí Podbrdo. Tady nás v prvním kempu Highlander Hercules očekávají organizátoři s pestrou nabídkou jídel, a hlavně točeným pivem. To nám po asi dvanáctihodinové túře přišlo opravdu k chuti! Stavíme stan a vaříme si těstoviny s chutnou konzervou ragú. Na příští den jsme zároveň dostali vydatnou snídani a oběd. Výběr je velký i pro vegetariány. Každý dostane tolik, na kolik se cítí. Pro zájemce pak večer probíhá přednáška ve slovinštině o historii oblasti. Po dlouhém dni usínáme fakt rychle.

Kemp Highlander Julian Alps nad vesničkou Podbrdo

2. den:

Po té nádherné hřebenovce jsme měli trochu obavy, že to nejlepší už máme za sebou. Dnešní trasa vede pod hřebenem Bohinjských hor opačným směrem, než jsme se pohybovali včera. Zde musíme organizátorům, a ne naposledy, vzdát hold: Zvolená trasa rozhodně v ničem nezaostává, ba naopak ukazuje jiné skvosty oblasti – hluboké lesy, louky a hlavně romantické vesničky, které jsou doslova „utopené“ v rozlehlém pohoří. Traverzujeme strmá úbočí Bohinjsko-Tolminského hřebene. Pohybujeme se většinou ve stínu a je tu více možností k doplnění vody. Některé úseky jdeme jen sami dva, jindy se potkáme s dalšími skupinkami a část cesty absolvujeme společně. Ve druhé polovině trasy přecházíme strmý žlab, kde je několik ocelových lan a stupaček. Procházíme i krátkým skalním tunelem. Je to paráda! Tahle etapa je kratší, a tak již v odpoledních hodinách první účastníci přicházejí do druhého tábořiště nad horskou vesničkou Kneške Ravne. Zde nás opět čeká příjemné zázemí, jídlo, pití, noví kamarádi. Večerní program má tentokráte náplň jako „společné posezení u piva“. A to je po horkém dni opravdu dobrý nápad!

Hřeben Bohinjských hor

Pohled od salaše pod horou Vrh nad Sopotom na mohutný val Bohinjsko - Tolminského hřebene s vrcholy (zleva): Tolminski Migovec (1881 m), Tolminski Kuk (2085 m), Vrh nad Škrbino (2054 m), Meja (1996 m), Rusnati vrh (1915 m), Sněžni vrh (1863 m) a Globoko (1827 m)

3. den:

Čeká nás dnes méně převýšení a většinu cesty sestupujeme až do údolí, do městečka Tolmin. Z hlediska náročnosti to nevidíme jako výhodu. Pro někoho může být dlouhý sestup náročnější. Okolí je úžasné, stejně jako výhledy na strmé vápencové hřebeny. Fotoaparáty jsou neustále v pohotovosti. Navštívíme příjemnou salaš, kde je možné ochutnat kravské produkty. Po dřívějších zkušenostech z jiných hor odkládáme ochutnávku raději až na konec treku. Čím níže se dostáváme, tím je větší horko. Etapu končíme v pěkném kempu u řeky Soča. Ta je i po mnoha kilometrech toku pořád průzračně čistá. Vytvářejí se tu různé laguny, v nichž se dá pohodlně vykoupat. Před očima se nám promítají potoky a řeky u nás doma. Většina účastníků přechodu však hned po postavení stanu navštěvuje koupelnu se sprchami. Možnost umýt se po dvou dnech přijde vhod. Následuje chlazené pivo nebo radler v kempové hospůdce a teplá večeře. Pro ty, kteří toho ještě nemají dost, je na programu lekce jógy. Zájem o protažení se a regeneraci je i přes únavu veliký!

Lekce jógy v kempu u říčky Soča po absolvování třetí etapy přechodu

4. den:

Ráno začínáme cestu podél říčky Soča, pak přicházíme do vesničky Volče. U řeky míjíme několik kempů s možností koupání. Míjíme i stylový přírodní bar Vanja snad ještě z doby bývalé Jugoslávie. Z Volče pokračuje trasa na vyhlídkový hřeben Kolovrat. Zde je nutné pochválit organizátory. Výstup vede chladnějším údolím většinou ve stínu kolem potoka, což všichni účastníci ocenili. Na hřebenu jsme ve výšce 1200 m a výhledy na okolní vrcholy Julských Alp jsou jedinečné. Na květinami posetých horských loukách obědváme. Do tábořiště nad vesničkou Livek přicházíme včas, právě se blíží bouřka. Stačíme ještě postavit stan, když prakticky ihned začne intenzivně pršet. Nezávidíme těm, které liják zastihl na otevřeném hřebeni. Večerní program začíná informací o historii Liveku. A pokračuje „neoficiální“ částí ve stodole se zaparkovanou rolbou, kde je připravena ochutnávka „všeho, co teče“ za doprovodu hudby, zpěvu a tance. Ve velice přátelské atmosféře se rychle vyprázdní i náš český příspěvek – láhev Becherovky. Nejtvrdší „Herkulové“ jdou spát až dlouho po půlnoci.

Čtvrtá etapa začíná u říčky Soča

5. den:

Po snídani nejprve sejdeme do Liveku. Následuje výstup asi 600 výškových metrů přes několik samot na Idrskou planinu. Spolu s klikatící se silničkou a horskými staveními je to ráj pro objektiv fotoaparátu. Pohledy na dvoutisícovky Batognica, Vrh nad Peski a Krnčica jsou nezapomenutelné. Po dosažení vrcholu Idrské planiny se dostáváme k místní salaši, kde je předposlední „check-point“ s nabídkou výborného občerstvení. Dáváme si kávu s domácím mlékem a kupujeme skoro tříkilový bochník alpského sýra. Sestup o téměř tisíc výškových metrů končí v Kobaridu. Po starém a kamenném Napoleonově mostě přecházíme kaňon tyrkysové řeky Soča do kempu, kde je cíl celého přechodu. Zde nás potleskem vítají členové výpravy, kteří přišli před námi. Příjemnou atmosféru akce potvrzují i organizátoři z týmu Highlander. Dostáváme poslední razítka, diplom, odznaky, památeční trička s logem. Zvoněním na zavěšený kravský zvonec symbolicky ukončujeme naši pouť. Postupně docházejí další účastníci. Na závěr celého dne se srdečně loučíme s novými kamarády. Zbývá už jen přesun k autům organizátorů a odjezd na nádraží v Mostu na Soči. Odtud jsme vyrazili vlakem na společnou jízdenku do Bohinjske Bistrice.

Poslední etapa přechodu Highlander Hercules končí v kempu v Kobaridu

Několik poznámek na závěr:

Akce nás doslova nadchla. Po celou dobu jsme se pohybovali v nádherné horské přírodě. Hřebenové partie s výhledy střídaly lesy, louky, salaše, zapadlé vesničky a krásná údolí. Zpestřením bylo i několik strmých úseků zajištěných ocelovým lanem a železnými stupačkami. Delší výstupy byly vedeny většinou ve stínu, což bylo velmi příjemné. Až dosud jsme si mysleli, že za podobnými zapomenutými a fotogenickými kouty musí člověk jezdit do mnohem vzdálenějších krajů. Velmi příjemná byla pověstná přátelskost a pohostinnost Slovinců. Vzájemnost a příjemnou atmosféru jsme vnímali prakticky na každém kroku. Vynikající byla i organizace výpravy. Jediná připomínka se týkala dodaných mapek, které nebyly vždy dostatečně podrobné a chronologicky na sebe nenavazovaly. Odkud a kam máme dojít, však bylo vždy jasné. Možná je to jen otázka našich zvyklostí.

Informace lidé&HORY:

Vše o Highlander Hercules najdete na webu https://highlanderadventure.com/. Trek „Hercules“ vyžaduje schopnost ujít za den cca 20–25 km s převýšením něco málo přes 1000 m a sestupem 1500 m. Nesete si vlastní výbavu, tj. stan, karimatku, spacák (stačí lehký, péřový do 1 kg), vařič, oblečení a jídlo na jeden den. Základem je dobrá obuv. Mohou to být trailové boty nebo lehké pohorky. Na puchýře doporučujeme speciální náplasti, dají se použít i ty bez polštářku. Rovněž se nám osvědčil sprej se stříbrem. Dezinfikuje a rychle vysuší a vyhojí rány. Jídlo obdržíte každý den v cíli etapy. Vodu lze doplnit během dne jen někdy. Naše spotřeba při pochodu byla okolo dvou litrů na osobu. Určitě doporučujeme mít v mobilu staženou příslušnou offline mapu. Aplikace Mapy.cz byla vhodnější než většina ostatních. Měli jsme ale i papírovou mapu GEAGO 1:50.000. Při moderním ultralight vybavení se lze dostat na váhu batohu pod 10 kg. Trek zvládnou i trénovaní „senioři“ 60+ nebo majitelé sportovně založených psů (jeden šel s námi). Pro zájemce o kratší trasu nabízí Highlander třídenní variantu „Pegas“.