Horolezec, cestovatel, člen NSDAP a oddílů SS, geograf, fotograf, spisovatel, znalec tibetské problematiky, osobní přítel dalajlamy. Tím vším byl muž, který by se letos dožil 101 let.

HEINRICH HARRER se narodil 6. 7. 1912 v Rakousko-Uhersku a zemřel 7. 1. 2006 v Rakousku. Od roku 1933 do roku 1938 studoval geografii a sport na univerzitě ve Štýrském Hradci. Od mládí se věnoval lyžování a horolezectví. V roce 1937 dobývá titulu akademického mistra světa ve sjezdovém lyžování, ve své zemi se stal později i přeborníkem v golfu. V létě roku 1939 odjel s německou expedicí do Himálaje, cílem bylo zdolání pákistánské osmitisícovky Nanga Parbat. Krátce po začátku druhé světové války byl zajat britskou koloniální správou. Z internačního tábora se mu podařilo utéct do Tibetu, kde přečkal zbytek války. Pod tlakem okolností opustil zemi na střeše světa v roce 1951. Podniknul řadu etnografických a horolezeckých expedicí. V roce 1965 byl jmenován řádným profesorem geografie ve Štýrském Hradci. Za své životní dílo obdržel mnoho vyznamenání

HOROLEZEC a PRŮKOPNÍK
Do dějin horolezectví se zapsal roku 1938, kdy podnikl první úspěšný výstup severní stěnou Eigeru. Alpská hora nad malebnou vesnicí Grindelwand ve Švýcarsku je vysoká 3 970 metrů.

Památného 20.7. k výstupu nastoupili výborně vybavení Němci Heckmair a Vörg. Brzy se setkali se dvěma rakouskými družstvy, které na podmínky k výstupu pod stěnou čekaly již od 10. července. Jedno tvořil Léo Brankowsky a Rudi Freiss z Vídně, druhé korutanští lezci Harrer a Fritz Kasparek. Přestože mezi sebou soupeřili o prvenství, postupovali společně. Po noci ve stěně Vídeňáci další výstup vzdali, zbylá rakouská dvojice se nakonec s Němci spojila ve snaze o společný cíl. Výstup byl dramatický – pády, zranění Kasparka, bouře a několik sněhových lavin. Spojili své síly a završili mnohaleté úsilí o průstup „stěny smrti“, která do té doby nepustila na vrchol hory žádného z odvážlivců. Osmnáct dnů po Harrerových šestadvacátých narozeninách stanuli všichni na vrcholu.

Při příležitosti padesátého výročí prvovýstupu napsal Heinrich Harrer knihu „Bílý pavouk“. Trasa, kterou vystoupili, se dnes považuje za klasickou výstupovou cestu, tzv. normálku. Je však nutno brát v potaz, s jakou výzbrojí a informacemi se tehdy horolezci do akce pustili. Dokonce se traduje, že si Harrer na prvovýstup nevzal mačky a vylezl severní stěnu Eigeru v botách s natlučenými hroty. Později prohlásil "Severní stěna Eigeru ztělesňuje vše, co dělá horolezectví horolezectvím. Dva kilometry vysoká hradba ze skály a ledu, která prověří jak fyzické schopnosti, tak charakter každého lezce."

Fantastický prvovýstup mu zajistil místo v německé expedici na Nanga Parbat. V důsledku událostí druhé světové války se tato cesta prodloužila v Asii o více než sedm let.

CESTOVATEL a SPISOVATEL
Po návratu do vlasti se věnoval cestování. Napsal knihu "Sedm let v Tibetu", která vylíčila zážitky z pobytu v této zemi a vzbudila po celém světě opravdovou senzaci. Celkově napsal více než 20 knih, kde představil své četné výpravy po všech kontinentech. Kromě asijských velehor navštěvuje Jižní i Severní Ameriku, Afriku, Borneo. Expedici na Novou Guineu. Ve věku padesáti let jako první na světě stanul i na vrcholu nejvyšší hory ostrova a zároveň nejvyššího vrcholu celé Austrálie a Oceánie - Carstensz Pyramid 5030 metrů a své zdejší působení zakončil mimořádně náročnou průkopnickou cestou z horské Wameny k jižnímu pobřeží ostrova. Toto putovaní téměř neprostupnými tropickými pralesy napříč teritoriem obávaných kanibalů a lovců lebek absolvoval vůbec jako první běloch.

K uložení bohatých sbírek z cest bylo zřízeno muzeum v jeho rodném městě Hűttenbergu. Má ve svém archívu 100 000 fotografií, pohlednic a předmětů. Návštěvníci spatří 4 000 exponátů v několika odděleních - autobiografická část pojednává o sportovním a horolezeckém životě Heinricha Harrera, další části jsou věnovány jeho jednotlivým cestám.

OBERSCHARFÜHRER a PŘÍTEL DALAJLAMY
Abmiciózní Harrer byl od roku 1933 členem oddílů SA, kde postupně získal hodnost „nadrotmistra“. Po anschlussu Rakouska vstoupil do NSDAP a oddílů SS. Toto později sám označil jako hloupou chybu a ideologický omyl. Hodně sportovců v té době kolaborovalo s vládnoucím režimem, aby mohli dělat kariéru, cestovat, aby dostali vybavení pro své expedice. Zvláště úspěchu na Eigeru se nadšeně zmocnila nacistická propaganda.

Celé válečné období Harrer strávil v Asii – částečně v Indii v britském zajetí a pak mnoho let v Tibetu. Po svém návratu do Evropy byl označen za nevinného z jakýchkoli válečných zločinů. Pobyt na „střeše světa“ mu přinesl celoživotní přátelství se současným 14. dalajlamou Tändzinem Gjamccho (který je mladší - přesně na den - o 23 let). JS dalajlama mu v roce 2006 předal cenu „Světlo pravdy“ za „vynikající příspěvek k pochopení Tibetu a jeho neutěšené situace veřejností“.

SEDM LET V TIBETU

H. Harrer a další členové německé expedice zdolávali v červenci 1939 svahy osmitisícovky Nangá Parbatu. Počátkem srpna byla expedice nucena na čas přerušit výstup z důvodu sněhových bouří. Když sestoupili do tábora, byli zatčeni. Nacházeli se totiž na území Britského impéria, které v době výstupu horolezců vstoupilo do války s Německou říší. Harrer a další se opakovaně pokoušeli utéct z internačního tábora v Déhrádúnu. Nakonec se útěk podařil pouze Harrerovi a Aufschnaiterovi. Chtěli se dostat do Tibetu a zkusit najít práci do doby, než skončí válka. Po mnoha peripetiích, 2000 kilometrech a 21 měsících cesty se jim to podařilo. Harrer brzy získal stálé zaměstnání, dělal zakázky pro vládu i pro Dalajlamu, stavěl kino, zavlažovací systémy, dětská hřiště. Několikrát Živého Buddhu viděl, pracoval na jeho zahradě, začal ho vyučovat světové geografii a západní technice a stali se dobrými přáteli. Jeho žák ho zase seznámil s místními staletými zvyky, s ojedinělou kulturou.

Druhá světová válka skončila, k moci se v Číně mezitím dostal Mao Ce-tung . Politické bouře zasáhly i Tibet, který je okupován čínskými vojsky. V roce 1951 opouští svůj druhý domov Harrer. Dalajlama za dramatických okolností utíká o osm let později. Pro mnoho lidí se na dlouhá desetiletí stává Tibet nedostupnou zemí.

SEDM LET V MALÉM TIBETU

Heinrich Harrer byl jedním z posledních cizinců, kteří zažili Tibet tak, jak fungoval po dlouhá staletí. Po obsazení čínskou armádou byl tibetský národ vytržen ze svých tisíciletých kořenů.

V současné době však nejde o to, křísit ducha mystického Tibetu. Po šedesáti letech tuhé okupace „Země sněhu“ je důležité udržet kontinuitu tibetské duchovní kultury, tradic, vzdělávání. To lze částečně zajistit v sousední Indii. V mnoha oblastech země a nejvíce v Malém Tibetu (Ladaku) žije přes 100 000 Tibeťanů. Malé děti utíkají z Tibetu a končí v exilových vesničkách. Zde se o ně starají nadace Tibetské exilové vlády. Velká část financí na provoz vesnic pochází od štědrých dárců z celého světa.

Česká účast na pomoci tibetskému národu spočívá například v podpoře projektu „KMOTROVSTVÍ NA DÁLKU“, který organizuje občanské sdružení M.O.S.T. Zájemci můžou financovat studium malého Tibeťana či jednorázově pomoci. Další projekty sdružení nabízí i jiné možnosti pomoci – od loňského roku i na dvou školách pro 630 dětí přímo v Tibetu, podporou nomádů v odlehlých oblastech 4500 m.n.m. aj. Celá činnost je podpořena z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.

Více informací se dovíte na www.protibet.org

Petr Ďásek, občanské sdružení M.O.S.T.

foto: austria-forum.org