Adam Ondra o svém famózním přelezu cesty za 9a na onsight

Adamu Ondrovi se podařil další velký milník v jeho lezecké kariéře. V úterý 9. července 2013 se mu ve švýcarské oblasti Rawyl podařil první přelez cesty o obtížnosti 9a stylem on sight. Cesta La Cabane au Canada je tak první takto obtížnou linií, kterou Adam Ondra po on sight přelezu „neshodil“ na nižší obtížnost. Více už naší redakci sdělil přímo Adam:

„I když se oblast Rawyl ve švýcarském kantonu Valais nachází téměř ve 2000 metrech nad mořem, je otočená na jih a je potřeba lézt buď brzy ráno nebo pozdě večer. Zvolil jsem variatu brzy ráno. Po večerním telefonátu pro předpověď jsem měl dobré zprávy. Ráno má být zataženo. Takže není až tak kam spěchat. I tak dávám budík na 5:30.

V 5:30 se budím a kontroluji mraky. Je to v pořádku. Je zataženo. Budík posunuji na sedmou. V sedm je k mé hrůze vymeteno. Rychle nasnídat, plánovaná koupel na probuzení ve vysokohorské přehradě je pasé. Je potřeba pohnout. Ze stěny samotné mi běhá mráz po zádech. Nádherná čtyricetimetrová deska s výhledem na alpské čtyřtísícovky. Nevím proč, ale jde se mi špatně do kopce. Jako kdybych byl unavený. Pohled na přicházející slunce mě také neuklidňuje. Na rozlez vybírám hned 8a. Nastoupím, u třetí expresky padám! „Co to je? Padat v rozlezovém 8a?,“ říkám si. Následný pohled do průvodce mě uklidňuje. Je to nová cesta, která v průvodci chybí. Slunce se ještě drží za hranou převisu. Cítím se již dobře. Předloktí jsou čerstvá, plná síly.

Po přelezu přímo pod cestou...

Nastupuji. V nástupových bouldrech po malých lištách se trochu chvěju, ale silová převaha to zachraňuje. V odpočincích se zklidňuji a pomalu se posunuji výše. Ve třiceti metrech je dobrý odpočinek. Sbírám co nejvíce sil. Na de mnou vidím dva způsoby přelezu. Teď jakou si vybrat. Je to padesát na padesát. Mám štěstí, vybírám si směr doprava a ani to nebylo tak těžké. Jen jaké je překvapení, když hned potom mě to vyplivne do nejtěžšího kroku celé cesty. Fixuju daleko nahoru do spoďáku na backhand a snažím se zvednout nohu. Pochopím, že již nemám nárok. Lokty jdou nahoru. Tady jde již o desetiny sekundy. Sil rychle ubývá. Rozhoduji se to přervat nahoru přes ruce. Pravý triceps málem praská, ale zvedám se. Vypadá to jako věčnost. Už mám spoďák u obličeje, s vypětím všech sil konečně zvedám nohu a dávám i druhou ruku do spoďáku. Nervózně ještě postávám na místě, srdce buší na plné obrátky. Naštěstí již nic nebrání v cestě za mým snem. Ozve se úlevné cvak a konečně můžu ulevit nateklým předloktím...

I když si myslím, že tato cesta není na 9a nijak extrémně těžká, upřímně si myslím, že by se to kolonky 9a vlézt mělo. A tento pocit jsem u ostatních 9a, které jsem vyonsightoval a následně skasal na 8c+, neměl.“

 foto: Inka Matoušková