35 let od průlomového výstupu na Mt. Everest bez použití umělého kyslíku

8. května 1978 krátce po 13 hod stanul Peter Habeler (AT) spolu s Reinholdem Messnerem (ITA) na vrcholu Everestu - byl to první výstup na nejvyšší vrchol světa bez použití umělého kyslíku. V té době to byla opravdová světová senzace i pro všechny ty, kteří nikdy neměli s alpinismem a s horolezectvím nic společného. Po tomto úspěšném výstupu byl světový tisk po dlouhou dobu plný zpráv a rozhovorů týkajících se tohoto mimořádného lidského výkonu. Výstup Messnera a Habelera byl po právu vnímán jako mimořádně heroický posunu hranice lidských možností.

Výstup se podařil v rámci rakouské expedice Everest 1978. Tato expedice měla celkem 9 členů. Habeler a Messner měli v týmu výsostné postavení - všichni členové expedice respektovali unikátní cíl této dvojice. Vedoucím expedice byl dlouholetý přední rakouský alpinista z tyrolského Innsbrucku Wolfgang Nairz, kterému se při této expedici podařilo vystoupit spolu se svými kamarády Horstem Bergmannem, Robertem Schauerem a Sherpou Ang Phu na vrchol Everestu již 3. května. Byl to první rakouský výstup na nejvyšší vrchol světa. I to byla událost, která byla v Rakousku označována za senzaci. Expedice pod vedením Wolfi Nairze byla tedy mimořádně úspěšná - po prvním rakouském výstupu na vrchol se podařil i výstup Habelera a Messnera bez použití kyslíku. A to byla pro celý svět opravdu jedinečná událost.

Zleva horolezecký "Dream Team" - P. Habeler a R. Messner v době své největší slávy

Pár otázek na Petera Habelera:

Někteří vědci tvrdili, že výstup do takové výšky bez použití umělého kyslíku není možné přežít. To musela být dost stresující situace.

Ano, někteří tvrdili, že to nemůžeme zvládnout a zahráváme si se smrtí. Musím ale zdůraznit, že bylo i mnoho těch, kteří říkali, že to možné je. Mezi nimi byli i dva naši expediční horolezci – prof. Margreiter a prof. Oelz. Ti nás nejen kontrolovali, ale i psychicky povzbuzovali tvrzením, že to půjde. Zrovna nedávno jsem byl na přednášce v Anglii, kde jsem viděl dokument o jednom anglickém lékaři, který ve 20. letech minulého století vystoupil na několik sedmitisícovek a už tehdy mluvil o tom, že jednoho dne vystoupí člověk bez použití umělého kyslíku i na vrchol Mt. Everestu. Naštěstí měl pravdu.

Věřili jste si, ale určitě jste si byli vědomi, že jdete do velkého rizika. Muselo být asi těžké se doma rozloučit s rodinou a odjet na expedici s takovým cílem.

Je to tak u každé expedice. Člověk má manželku, děti... Jsou alpinisté, kteří jedou na expedici s váhavými pocity a pochybují o tom, zda se vůbec vrátí. Pro mě byl Everest důležitý, ale prioritním cílem byl můj návrat domů. Našemu Christianovi bylo tenkrát jen pár měsíců, takže jsem pochopitelně chtěl být zase v pořádku u rodiny. Je to stále stejný proces. Člověk odjede, zaplaví ho velké nadšení a radost z expedice. Ale potom, když jsem vystupoval na Everest nebo Nanga Parbat a míjel jsem nějakou chatku, velký kámen a další věci, které mě zaujaly, v podvědomí jsem si automaticky říkal, zpátky tudy musím kolem vás projít taky. Ještě se tedy uvidíme. Rozhodně to nebylo nikdy o tom, že jsem slepě vyrazil k vrcholu splnit si svůj cíl. Tím nejdůležitějším na expedici byl vždy bezpečný návrat zpět.

Jak jste tenkrát trénovali na tak extrémní výkon?

U nás v Alpách jsou pro přípravu na takovou akci ty nejlepší podmínky. Člověk tam může běhat na lehčí kopce, na strmější kopce, k horským chatám, jezdit na kole, na lyžích a lézt ve stěnách. Trénink mě vždy bavil a to považuji za důležité, protože trénink, který baví a vnitřně naplňuje, dá dvakrát tolik než nějaká vynucená aktivita. Kdybych například měl jít běhat někde po asfaltu ve městě, nešel bych, nebavilo by mě to.

Mohl byste stručně vylíčit, co jste zažíval na vrcholu Mt. Everestu po prvním výstupu bez použití kyslíku v historii?

Je to celá škála pocitů v logickém sledu. Nejprve člověk cítí absolutní nadšení. Poté přijde smutek, slzy. Při takových okamžicích, kdy člověk dosáhne nějakého cíle a má z toho radost, prostě občas brečí. Někdo to zažívá třeba i při svatbě a tak... A potom přichází procitnutí a na řadu přijdou starosti, jak se dostanu zase dolů. Já jsem se na vrcholu příliš nezdržoval. Reinhold Messner tam byl o něco déle. Hlavou mi vrtala myšlenka na Hillaryho výšvih, který je strmý. Doufal jsem, že tam budou bezpečné stupy a chyty a nic s námi neuletí, jinak jsme mrtví. Takže když bych to měl shrnout, tak to byla radost, smutek a potom zase bojovná nálada. Člověk musí zase bojovat – ne už o vrchol, ale o to ještě cennější – šťastný návrat zpět ve zdraví.

Jak dlouho jste po takovém výkonu regeneroval?

Vždy to jde poměrně rychle. Člověk brzy letí domů, kde má rodinu, přátele, normální postel a výborné jídlo... Myslím, že tak po dvou až třech týdnech jsem byl zase úplně v pohodě. Ale vzpomínám si, že po Everstu jsem měl problémy s řečí. Byl jsem přeci jen dlouho mimo domov a nedostatek kyslíku, kterému tam je tělo vystaveno, prostě je problém. Nakonec se to ale rychle srovnalo.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Po knize "Osamělé vítězství" se můžete těšit na další knížku v českém jazyce pojednávající o výjimečném rodákovi z Zillertalu. Kniha od Karin Steinbachové PETER HABELER: CÍLEM JE VRCHOL vypráví o životě Petera Habelera, o jeho výstupu na vrchol Everestu bez kyslíkového přístroje, o všech jeho významných výstupech v Alpách i v Himálajích, o jeho partnerství a přátelství s Reinholdem Messnerem i o jeho horolezecké škole Mount Everest. Kniha o současné horolezecké legendě a o rakouském sympaťákovi je vydána při příležitosti jeho letošních sedmdesátých narozenin. Český překlad publikace připravila Kateřina Sitařová.