150 let od prvovýstupu (14. 7. 1865) - historie prvních výstupů na Matterhorn

Krásný, ale také hrůzu nahánějící skalní monument dlouho odolával všem pokusům o výstup a také proti sobě stavěl rivaly toužící po senzaci „býti první". V roce 1865 se průlomový prvovýstup podařil Britovi Edwardu Whymperovi, třem jeho krajanům a třem horským vůdcům. Sestup však přežila pouze trojice lezců.

Zermatt s dominantním Matterhornem (4478 m) v pozadí, L. Wenger, ©Zermatt Tourismus

První pokusy

Na ostré žule Matterhornu si vylámalo zuby mnoho odvážlivců – těch, kteří vycházeli z italské strany, i těch, kteří zvolili výstup ze švýcarského Zermattu. Postupem času se stal jedinou nezlezenou alpskou čtyřtisícovkou, což mu dalo punc obrovské výzvy pro ty nejlepší z nejlepších.

Většina prvních pokusů o výstup na vrchol byla vedena z Itálie lovci z oblasti Valtournenche. První vážnější pokusy se odehrály kolem roku 1857, nicméně všechny skončily ukončením výstupu z důvodu velkých technických obtíží. Tenkrát se odvážní průkopnici dostali nejvýše na Tete du Lion a dali tak základy cestě přes Lví hřeben.

V létě 1860 spatřil Matterhorn poprvé anglický umělec Edward Whymper, kterého si najalo londýnské vydavatelství, aby pořídil skici Matterhornu a dalších vrcholů v okolí Zermattu. Whymperovi ostře řezaná skalnatá pyramida učarovala a rok po svém příchodu do oblasti se poprvé pokusil o výstup na její vrchol. Cestu zahájil z italské strany, která byla obecně považovaná za jednodušší variantu. Sám dosáhl výšky okolo 4000 m a při sestupu do Cervinie se zranil. Na souboj s gravitací a ostrými hřebeny se rovněž od jihu vydal další Brit John Tyndall. Z Cervinie vyrazil společně se dvěma vůdci a dvěma nosiči, kteří nesli mimo jiné i dřevěný žebřík na překonávání obtížných úseků. Tyndall se dostal zatím nejvýše – na výrazný vrchol Lvího hřebene, který dnes nese jeho jméno Pic Tyndall (4241 m). Nicméně následující ostrý výšvih k hlavnímu vrcholu zůstal opět nezdolán. Součástí jeho týmu byl i zdatný horský vůdce Jean-Antoine Carrel, který se později společně s Whymperem stal klíčovou osobností lezecké historie Matterhornu.

V roce 1863 se Whymper vrátil do Cervinie. Spojil se s Carrelem, aby vrcholu dosáhli společnými silami. Nicméně bouřlivé počasí jim to neumožnilo – pokus po 26 hodinách čekání ve stanu na půli cesty vzdali. Téhož roku byl založen Italský alpský klub, který ihned započal snahy o zdolání Matterhornu domácím družstvem, než se to podaří někomu z ciziny.

Anglický umělec a horolezec – Edward Whymper, © Zermatt Tourismus

Prvovýstup

Anglický dobrodruh se pod Matterhorn vrátil až po dvou letech. Když v Breuilu požádal Carrela, aby byl zase jeho horským vůdcem, ten mu to odmítl. Dozvěděl se také o plánech Italů, kteří chystají expedici. Whymper tedy rychle přešel sedlo Theodul Pass a v Zermattu zahájil pokus o prvovýstup ze švýcarské strany, na který se společně s ním vydali další Angličané Reverend Charles Hudson, Lord Francis Douglas a Douglas Robert Hadow, horský vůdce ze Chamonix Michel Croz a zermattský horský vůdce Peter Taugwalder s jeho dvěma syny (starší Peter byl členem vrcholového týmu, mladší syn pomohl pouze s vynáškou pod hřeben). Z druhé strany vyrazil Carrel s dalšími třemi Italy a začal souboj dvou silných týmů.

Whymper v doprovodu svých spolulezců zahájil tažení vstříc několikaletému snu 13. července 1865 v 5.30 hodin ráno v Zermattu. Kromě vůdce expedice znal cestu dobře i Michael Croz – právě oni byli v postupu velmi rychlí. Odpoledne dosáhli místa pod hřebenem Hörnligrat, kde dnes stojí chata Hörnlihütte. Zde přečkali noc a v brzkých ranních hodinách vyrazili k vrcholu. Dvojice nejzkušenějších lezců byla opět rychlejší a na vrchol dorazila se značným předstihem zhruba ve tři čtvrtě na dvě odpoledne. Než dorazili ostatní, měli na vrcholu čas vybudovat kamennou mohylu a vztyčit provizorní vrcholovou vlajku.

Vítězem souboje dvou rivalů se tedy stal Whymper, který stanul na vrcholu 14. července 1865 společně se všemi šesti členy výpravy. Na nejvyšší bod Matterhornu se sedm průkopníků probojovalo přes hřeben Hörnligrat, který je dnes nejčastější výstupovou trasou.

Tragédie

Bujaré nadšení z průlomového počinu zastínila tragédie, když málo zkušený a zcela vyčerpaný Hadow uklouzl na strmé omrzlé skále a strhl s sebou i ostatní členy lanového družstva. Lano se ale přetrhlo, a tak Whymper a oba Taugwalderové se štěstím přežili. Ostatní čtyři nešťastníci se zřítili do severní stěny a zemřeli. Tři oběti byly nalezeny na ledovci Matterhorngletscher (1200 m pod místem uklouznutí), tělo Francise Douglase nebylo dodnes nalezeno. Sestup otřesené trojice byl velmi komplikovaný, teprve po tmě zhruba v půl desáté večer našli místo na bivak. Zpět do Zermattu dorazili následující den, kde hned zorganizovali pátrací akci. Taugwalder starší pak byl dokonce podezírán, že lano přeřízl on, aby zachránil sebe a svého syna. Ale tyto domněnky se nikdy nepotvrdily. Whymper naopak vyslovil podezření, že v místě, kde se lano přetrhlo, muselo být již před tím poškozené.

Prvovýstup v roce 1865 na obrazu Gustava Doré, © Zermatt Tourismus

Druhý výstup – aneb vítězství s příchutí těsné porážky

Pouhé tři dny (17. července 1865) po tomto slavném výstupu a všude propírané tragédii vystoupil na vrchol Matterhornu i ctižádostivý horský vůdce Jean-Antoine Carrel. Úspěchu dosáhl za podpory tří italských spolulezců Abbého Gorreta, Jeana Babtisty Biche a Luky Meyneta. Hlavní Whymperův sok otevřel cestu z italské strany přes Lionský hřeben a dokázal zároveň fakt, že Matterhorn je možné přelézt z jedné strany na druhou. Nová výzva byla záhy na světě...

Zajímavým faktem je, že Carrel během výstupu viděl Whymperovu družinu na vrcholu, a tak vzdal rychlé tempo a místo výstupu na vrchol se vrátil zpět. Některé prameny uvádějí, že kvůli pověrčivosti Italové nechtěli lézt 13. den v měsíci, a tak svůj „závod" prohráli.

Zdroj: lidé&HORY č. 1/2015 a Zermatt Tourismus, www.zermatt.ch