4/2004

I.     Téma čísla: Rosengarten
   II.    Žulové dobrodružství v Grónsku
   III.   Zajištěná cesta Seewand
   IV.   Rottenmannské Taury
   V.    Schönbielhütte
   VI.   Vlčtejn
   VII. Ostatní

TÉMA ČÍSLA: ROSENGARTEN

Po stopách krále skřítků

Pojďte s námi vy všichni, kterým doposud nezevšedněl svět pohádek, pověstí, bájí a legend. Pojďte s námi vy všichni, kteří jste ochotni alespoň na pár chvil zmizet ze světa spěchu a shonu do míst, kde se snoubí bájná i reálná historie s přírodními krásami. Již přirozeně nevěříme, jako pravověrní městští Středoevropané, na pohádky, které dříve tolik ovlivňovaly jednání našich předchůdců. Ale ještě i dnes jsou oblasti, se kterými jsou neodmyslitelně spojena pohádková vyprávění a bájné legendy.
Stačí, když po průjezdu Brennerským průsmykem zamíříte místo na jih k jezeru Garda, na východ. Tam, uprostřed jedné z nejkrásnějších horských skupin Dolomit – Rosengarten - byla bájná říše krále skřítků Laurina.
(dále na str. 19 - 42)

Žulové dobrodružství v Grónsku

Grónsko, Tasermiut fjord, Nalumasortoq – jména při jejichž vyslovení se lezcům, kteří nejraději vychutnávají krásu skály v teple, instinktivně naskočí husí kůže po celém těle. A přesto jsou tu takové lezecké cíle, které je možno srovnávat se známým El Capitanem, Cerro Torre nebo věží Trango v Himaláji. Všechny spojuje jejich výška, obtížnost, nedostupnost a úchvatná krása. I my jsme se přes všechna úskalí výletu do tak nehostinných krajin přesvědčili, že zdejší žulové monumenty opravdu patří mezi nejkrásnější hory na naší Zemi.
(dále str. 48-50)

Zajištěná cesta Seewand

Na břehu Hallstattského jezera přímo nad krásným historickým městečkem Hallstatt se tyčí několik strmých skalních stěn. V jedné z nich, té u JV konce jezera, byla poměrně nedávno zbudována extrémně obtížná zajištěná cesta Seewand, která překonává 850 výškových metrů. Koncem června 2003 jsme se s kamarádem Tomášem rozhodli výzvu obávaného Seewandu přijmout.
Je čtvrtek večer a do Hallstattu přijíždíme po půlnoci. Celou cestu vytrvale prší a déšť nám také ztěžuje najít parkoviště za městem u městské plovárny na břehu jezera, kde máme tip na dobré přespání. Na poslední chvíli si všimneme dřevěné brány s nápisem „Lázně“ a odbočujeme z hlavní silnice. Noc trávíme v kufru našeho kombíku a na střechu auta vytrvale bubnují kapky deště.
(dále na straně 8-9)

Hřebenem Rottenmannských Taur

Niedere Tauern, tedy Nízké Taury, najdete v Rakousku, ve spolkové zemi Štýrsko. Je to rozsáhlé pohoří, geologicky příslušející do oblasti Centrálních krystalických Alp. Na rozdíl od jiných alpských skupin jeho vrcholy jen výjimečně přesahují nadmořskou výšku 2500m. Tvářnost pohoří je rozmanitá: najdete zde travnaté vršky, skalnaté štíty a ostré hřebeny, horská jezera a lesnatá údolí. Na hřebeny se ještě nevyšplhaly silnice, lanovku najdete jen výjimečně a i horských chat je jen poskrovnu. O Nízkých Taurách se dá říct, že nejsou přelidněné. Na hřebeni potkáte skupinky výletníků hlavně v místech, která jsou dosažitelná v rámci jednodenního výletu z některé z chat. O kousek dál se vám může stát, že celý den nepotkáte nikoho - a pokud ano, pak se často jedná o naše krajany.
(pokračování na str. 16-18)

Schönbielhütte (2694m)

Bylo to deset nádherných dnů. Dnů, na které se nezapomíná. Dnů, které se nám trvale vryjí do paměti, abychom se k nim čas od času ve vzpomínkách vrátili. Nejen pro nádherné počasí, které náš pobyt po celou tu dobu provázelo, ale zejména proto, že jsme měli možnost nahlédnout i do méně známých zákoutí v okolí Zermattu. Do míst, o kterých mnozí turisté ani netuší, a sběratelé vrcholů jimi opovrhují. A přece mnohá nich, i když jsou pod hranicí vysněných 4 000 metrů,jsou schopna odhalit obdivované velikány ze zcela neznámého úhlu pohledu a tak nám umožní dotvořit obraz jejich mohutnosti a působivosti.
(pokračování na str. 14-15)

Vlčtejn

„Dále, od hradu dále!!...“ Takové volání, varující před možnými komplikacemi, se jistě z hradeb Vlčtejna v dobách syrového středověku ozývalo častěji, než by si jeho obyvatelé sami přáli. Ale ty tam jsou časy feudální slávy hradu postaveném na buližníkové skále, podle které je hrad také pojmenován. Ano, skutečně nemá hrad nic společného s vlky. Jeho původní jméno Wildstein (Divoká skála), pocházející z konce 13. století, bylo brzy počeštěno na Vildštejn a později na současné Vlčtejn. A tak, zatímco zdi zchátralého hradu dnes zejí prázdnotou, strmé skalní stěny pod ním jsou oblíbeným terénem horolezců.
(pokračování na str. 56-57)

Ostatní