2/2002 - rozebráno

I.     Marmolada - návštěva u královny Dolomit
II.    Téma čísla - Mont Blanc
III.   Okruh kolem Mont Blancu
IV.   Stüdlgrat - JZ hřebenem Grossglockneru
V.    Horolezecký průvodce - Svatý Jan pod Skalou
VI.   Metodika - zajištěné cesty od A do Z
VII. Niger - africké dobrodružství
VIII. Ostatní

Marmolada – návštěva u královny Dolomit

Nejvyšší vrchol Dolomit, Marmolada, bývá od nepaměti označován a nazýván jako Královna Dolomit. Možná je to proto, že tento masiv vypadá poněkud jinak než ostatní strmé skalní věže, zuby nebo cimbuří v celém tomto kouzelném království Bílých hor. Marmolada má v sobě opravdu něco královského - její majestátnost je ohromující. Její mohutnost ji řadí k největším volně stojícím masivům v Dolomitech. Její základna začíná na západní straně ve známém středisku Canazei a končí na východě až na Rocca Pietore. Zcela nekompromisně vystupuje ze severní strany její skalní klenba nad jezerem Lago di Fedaia (Fedaiasee). A uprostřed mezi zelenými základy této mohutné skalní stavby a vrcholovou partií skal se rozkládá stále šedý ledovec, který má bohatou historii a bylo o něm napsáno mnoho knih především z období 1. sv. války. K jihu spadá Marmolada kolmými stěnami, které se staly pojmem v evropském i světovém horolezectví. Výška jižní stěny dosahuje v místě nejvyššího vrcholu 830 m, šířka této jižní stěny jsou pak úctyhodné čtyři kilometry.

V článku na str.8 –10 najdete popisy všech významných cest na tento vrchol.

Téma čísla - Mont Blanc

Výstupy na nejvyšší horu Alp

Nejvyšší vrcholy hor lákaly lidstvo od nepaměti. Ne jinak tomu bylo i s vrcholem Mont Blancu. Již v r. 1760 vyhlásil tehdy pouze 20-ti letý Horace Benedict de Saussure peněžitou prémii pro toho, kdo nalezne cestu na vrchol. Uběhlo však téměř dalších 30 let než se v této době již 50-ti letému Saussurovi splnilo jeho přání - stanout na nejvyšším vrcholu Alp.

Jako první vystoupili na vrchol Mont Blancu 8. srpna 1786 dva místní alpinisté - Dr. Michael Paccard (lékař ze Chamonix) a Jacques Balmat (vůdce a známý místní vyhledavač křišťálů). Vrchol Mont Blancu dosáhli na svou dobu zajímavým způsobem. Oba začali svůj výstup 7.8.1786 v odpoledních hodinách a před setměním dosáhli na Mantagne de la Cote výšky 2500 m. Zde přenocovali. Brzo ráno 8.8. ihned po rozednění pokračovali v dalším výstupu a v 18.20 h odpoledne téhož dne dosáhli vrcholu 4807 m vysokého Mont Blancu. Návrat z vrcholu jim trval celý zbytek dne a celou noc. V ranních hodinách bez přenocování dokončili sestup do údolí.

Sám Saussure dosáhl spolu s karavanou 18 nosičů vrchol Mont Blancu v létě v r. 1787. Na vrcholu pak prováděl asi 4 hodiny mnoho vědeckých pozorování a měření. Splnění svého snu spolu s výsledky provedených měření pak Saussure písemně zaznamenal ve své zprávě "Cesta na vrchol Mont Blancu". V této zprávě uvádí, že vždy když se díval na Mont Blanc, vždy to bylo spojenou s výzvou k výstupu na tento vrchol.

Stejné pocity jako popisuje Saussure v této své zprávě má zcela jistě i mnoho turistů a alpinistů, kteří chtějí stanout na nejvyšším vrcholu Alp dnes. Všichni prahnou po tom, rozhlížet se z tohoto vrcholu na okolní věnce hor a na masivy Alp. Nejvyšší vrchol Alp je sice lákavý, ale v žádném případě ne jednoduchý.

(dále na straně 19-22)

Okruh kolem Mont Blancu

Tato značená vysokohorská cesta patří k nejznámějším v Alpách. Vede okolo celého masivu nejvyššího vrcholu Alp a nabízí na mnoha místech unikátní a jedinečné rozhledy. Cesta "Tour du Mont Blanc" je okružní cesta plná superlativů - dnes je tato cesta označována jako "alpská klasika".

Již delší dobu sedíme na Col de Seigne a čekáme. Čekáme na vyhlídkovém místě, ze kterého je jedinečný pohled na Mont Blanc. Je však oblačné počasí a nejvyšší vrchol Evropy je stále zahalen do vysokých mraků. Naše čekání je však přece jen odměněno - na několik momentů se celá obrovská zaledněná masa objeví v celé své rozložitosti. Pozorujeme Mont Blanc z jeho divočejší strany - ze strany nad italským střediskem Courmayeur. Na trase kolem Mont Blancu je velice mnoho takovýchto míst, kdy i při ne zcela pěkném počasí je možné pozorovat smělou stavbu celého tohoto masivu i mnoho detailů strmých a vysokých stěn.

Okružní cesta začíná obvykle ve francouzském středisku Chamonix nebo v Les Houches. Odtud pokračuje do střediska Les Contamines-Montjoie a přes sedla Col du Bonhomme a Col de la Croix du Bonhomme na italskou stranu na sedlo Col de Seigne a dále na chatu Rifugio Elisabetta Soldini. Tuto chatu doporučujeme zvolit jako etapové místo na této okružní trase. Z chaty po překonání sedla Col Chécroui přichází okružní cesta do Courmayeuru - významného střediska v italském údolí Aosta. Z Courmayeuru pokračuje trasa okruhu po italské straně na sedlo Col du Grand Ferret a dále pak do švýcarského údolí Val Ferret. Po švýcarské straně vede okruh okolo Mont Blancu přes středisko Champex a přes sedla Fenetre d'Arpette a Col de la Forclaz na další horské sedlo Col de Balme. Na sedle Col de Balme se okružní cesta vrací zpět do Francie. Zážitek z této vysokohorské cesty je umocněn v závěrečné části v oblasti Grand Balcon mezi středisky Argentiere a Chamonix. Naskýtají se grandiozní pohledy na skupinu Mont Blancu od severu - na jehly, vrcholy a stěny masivu Aiguilles de Chamonix a na zaledněná úbočí vrcholů Montblanc du Tacul, Mont Maudit a Mont Blanc. Jedinečná a na výhledy bohatá je i závěrečná část celé této okružní cesty, která vede masivem Brévent přes chatu Refuge de Bellachat do Les Houches.

Stüdlgrat – jihozápadní hřeben Grossglockneru

Všeobecné informace:

Výšková expozice, často ledem pokrytá skála a dlouhý výstup vyžadují kromě kondice i zkušenost s pohybem v exponovaném vysokohorském terénu a zažité znalosti ovládání cepínu, používání stoupacích želez a lanové techniky.

Skála je v místech, která se překonávají lezením pevná. Ve spodní třetině hřebenu převažuje lehčí terén, je zde jen několik krátkých lezeckých úseků. Od místa zvaného "Snídaně" (Frühstückplatz) je několik obtížnějších míst (obtížnost II. a III. st. UIAA) - na několika místech je umělé zajištění (železné kolíky, kramle a fixní ocelové lano). Orientačně je celá cesta jednoznačná i při zhoršených povětrnostních podmínkách.

Prvovýstup:

Prvý průstup uskutečnili 10. září 1864 vůdci z Kalsu - P. Groder a J. Kerer

Obtížnost:

Většinou I. a II. st. UIAA, několik míst je obtížnosti III. UIAA. Klíčové místo v horní třetině cesty je IV-. UIAA. Na několika místech jsou podobně jako u zajištěných cest instalovány ocelová fixní lana a umělé pomůcky.

Převýšení a čas:

Od chaty Stüdlhütte cca 1000 m, 4 - 6 h dle situace a dle kondice alpinistů.

Východisko a chata:

Kals am Grossglockner, 1325 m; Stüdlhütte, 2801 m

Vybavení:

lano (50 m), 3 - 4 expresky, 3 - 4 smyčky, 3 - 4 karabiny, stoupací železa, cepín, helma, evtl. 1 - 2 ledovcové šrouby

Přístup od chaty Stüdlhütte:

Od chaty k nástupu do cesty v sedle Luisenscharte převýšení 470 m.

Od chaty severním směrem mnoha serpentinami do sedla "Schere" a na ledovec Teischnitzkees. Přes ledovec po západní straně hřebenu Luisengrat až do sedla Luisenscharte (3175 m), 1 1/2 h.

Popis výstupu:

Ze sedla Luisenscharte nejlépe vlevo od hřebenu přes sklaní stupně "Petersstiege" (I.st. UIAA). Asi po 60 m se cesta vrací na hřeben pod komín (II.st. UIAA). Po jeho překonání pokračuje lehký výstup (I. - II. st.) až na místo zvané "Snídaně" (Frühstückplatz - 3450 m). Následuje asi 15 m vysoký skalní komín (III. st. UIAA - fixní lano). Komín ústí v západní straně hřebenu a hned v následujícím úseku se cesta vrací na hřeben na místo zvané "Kanzel" - je zde fixní ocelová tyč. Navazující skalní partie končí u věží "Turm" - ty se přelézají z jižní strany. Po přechodu následující asi 10 m dlouhé skalní rampy v západní stěně hřebenu se cesta vrací po strmých skalách zpět na hřeben (II. - III. st. UIAA, v horní části fixní lano). Následuje většinou hřebenový úsek (II. UIAA) až na plotny zvané "Kleine Platte". Z tohoto místa nejlépe stále po hřebenu (klíny a kramle) a po úzké římse až pod klíčové místo celé cesty, které je pojmenováno "Platte" (obtížnost IV-. UIAA; v kruhu zde najdete smyčky nebo zbytky repšnůry, které přijdou vhod při námraze anebo ledu na skále). Nad tímto místem je výstup vpravo od hřebenu zajištěn fixním ocelovým lanem - asi po 50 m následuje návrat na hřeben. A po hřebenu končí asi po 60 m výstup jednoduchým terénem (obtížnost I. - II. UIAA) přímo u vrcholového kříže Grossglockneru.

Sestup:

- po stejné cestě jako výstup, k chatě Stüdlhütte 4,5 h

- po normální výstupové cestě na vrchol Grossglockneru tj. přes Kleinglockner k chatě Erzherzog-Johann-Hütte na sedle Adlersruhe, 1 1/2 h

(schéma na str.14-15)

Horolezecký průvodce - Svatý Jan pod Skalou

Není v Čechách oblast, která by horolezcům poskytovala lepší možnosti lezení na vápenci než Český kras. Pro svou lehkou dostupnost z hlavního města je také lokalitou velice vyhledávanou. Bílé stěny na levém břehu Berounky, mezi Srbskem a přítokem Kačáku, jsou za pěkného počasí doslova obsypány desítkami lezců. Na některé cesty se dokonce stojí fronty. Přitom nedaleko odsud lze najít místo, ležící mimo hlavní zájem a nápor skalkařů. Divoké a přitom kouzelné údolí mezi Hostímí a Svatým Janem pod Skalou se svými stěnami vysokými až 50 metrů nabízí dlouhé (až dvoudélkové) cesty. Protože lezení zde svým charakterem připomíná výstupy v horách, je oblast navštěvována horolezci připravujícími se do vápencových velehor. Neobejdete se bez vklíněnců a smyček, občas je třeba "oťuknout" chyty, zda opravdu drží. Prostě jako na horách.

Dnes přinášíme horolezeckého průvodce dvou vybraných lokalit Svatého Jana.

Všechny uvedené stěny leží v CHKO Český kras, horolezecká činnost je tu povolena výjimkou platnou pro členy ČHS a ostatních organizací UIAA (tedy i Alpenvereinu). Platí zde zákaz nových prvovýstupů, sestupovat lze jen slaněním.

(dále str.40-43)

Metodika - Zajištěné cesty od A do Z (1. díl)

Terminologie:

Zajištěná cesta - Klettersteig (německy) - Via Ferrata (italsky).

Zajištěné cesty umožňují vysokohorským turistům pomocí ocelových žebříků. kramlí, klínů a ocelových fixních lan překonávat skalnatý terén, který je běžně určen pouze dobrým horolezcům. Zajištěné cesty jsou velmi často vedeny terénem, jehož obtížnost dle stupnice UIAA dosahuje IV. nebo V. stupně.

V posledních letech se v alpských zemích vedou diskuse o tom, zda zajištěné cesty jsou určeny pouze pro horolezce nebo i pro zdatnější turisty, zda jsou bezpečné či nikoliv nebo zda je jejich překonávání smysluplné nebo ne. Jedno je však jisté - zajištěné cesty získaly přitažlivost i oblibu u velmi mnoha návštěvníků horských oblastí v celých Alpách i jinde.

V celé oblasti Alp je dnes vyznačeno a zajištěno téměř 500 zajištěných cest různých stupňů obtížnosti. Knižní průvodce Atlas zajištěných cest, který byl již 2× vydán i v českém překladu (s nešťastným a ne českým překladem Klettersteig Atlas) dokládá zájem o zajištěné cesty i u nás.

Pojem zajištěná cesta je mezi našimi alpinisty a vysokohorskými turisty spojován především s oblastí severoitalských Dolomit. V Dolomitech je mnoho tzv. klasických zajištěných cest - mezi ně patří především zajištěná cesta Via delle Bocchette (německy Bocchette Klettersteig). Tato cesta prochází celou horskou skupinou Dolomity Brenta a je jednou z nejfrekventovanějších zajištěných cest v celých Alpách.

Především na zajištěných cestách v Dolomitech se začíná v několika posledních letech ozývat čím dál tím více i čeština. Bohužel, někdy bývá pohled na česky mluvící frekventanty těchto cest i dost neradostný - nevhodná či zcela špatná výstroj, často žádný úvazek, málokdy přilba, nevhodná obuv atd. Několik vážných úrazů našich alpinistů na těchto cestách jsou důkazem podcenění této problematiky.

A přitom zajištěné cesty jsou z hlediska objektivních nebezpečí a následků při pádu podstatně více "rizikové" než je klasické alpské lezení po takovýchto terénech mimo zajištěné cesty.

PÁDOVÝ FAKTOR

Přestože by se na prvý pohled zdálo, že volný pád na zajištěné cestě v délce 6 m (délka pádu bývá určena vzdáleností mezi dvěma kotevními kolíky, kterými je ocelové lano připevněno ke skále - obvyklá vzdálenost těchto kolíků bývá 5 m; k této délce je třeba připočítat délku smyčky od karabiny k bodu napojení do úvazku - obvykle 1 m) je díky právě této "malé" vzdálenosti a tedy malé délce volného pádu pouze "okrajová záležitost" - opak je pravdou. Právě u takovýchto pádů je zásadní otázka - jak velký bude pádový faktor v takovýchto případech. Překročí max. hodnota pádového faktoru při pádu na zajištěné cestě hodnotu únosnou pro použitý materiál a pro přežití člověka?

(dále na stranách 37-40)

Niger – africké dobrodružství

„Dějí se to ale někdy zázraky. Nigerská vláda udělala ústupky nezlomným Tuaregům, postupně začala stahovat svoje vojsko z pohoří Air a já mohl začít věřit v uskutečnění vysněné cesty do prázdna.

Niger nepatří k zemím s vysokým stupněm popularity. V kopané se dosud nekvalifikoval a jeho export se rovná téměř nule. Země, která je svou rozlohou třiapůlkrát větší než Spolková republika Německo, je jednou z nejchudších v Africe.“

Klimatický pochod naší planety se postaral o to, že Niger je také jednou z nejméně osídlených oblastí na Zemi. V tomto kraji prázdna a samoty uprostřed Sahary se nachází pohoří, které navštívil na jedné ze svých výprav cestovatel a horolezec Čestmír Lukeš.

(dále na str.44-47)

Ostatní