1/2002 - rozebráno

I.     Úvodník
II.    Severní stěna Eigeru - 40.let
III.   Vrcholy - Grossglockner
IV.   Téma čísla - Totes Gebirge
V.    Zimní přechod Roháčů
VI.   Horolezecký průvodce - Kapucínské skály
VII. Fanské hory - perla Pamíru
VIII. Ostatní

Úvodník

Je to již dávno, co jsem si za těžce ušetřené „velké“ peníze koupil své první horolezecké lano. Koupil jsem si jej pod dojmem četby knih velkých průkopníků horolezectví. Dodnes z něj uchovávám kousek jako vzácnou relikvii, vzpomínku na chvíle s fajn kamarády, na pěkné cesty vylezené s nimi a na probdělé noci u táborových ohňů. V dobách, kdy lezci prostupovali strmými stěnami mohutných hor vybaveni jen jedním čtyřicetimetrovým lanem, hrstkou skob a několika karabinami, bývalo horolezecké lano opěvováno jako symbol přátelství, důvěry a vůbec těch nejčistších a nejpevnějších vztahů mezi lidmi.

Dnes se vývojem této nezbytné pomůcky zabývají desítky firem. Čím jsou lana kvalitnější, tenčí, pevnější a lehčí, tím jako bychom je méně potřebovali. V knihách se píše víc a víc o velkolepých výstupech, o nových extrémních cestách a zvyšování obtížností. Jakoby již nebylo podstatné s kým jsem při lezení spoután na život a na smrt a s kým si na vrcholu podám ruku.

Umírá snad přátelství na laně? Nebo se za něj jen stydíme?

Přitom každý z nás své lano k životu potřebuje. Někdy je to jen tenoulinká nitka, pomyslné spojení mezi námi a našimi blízkými, přáteli, láskami, rodinou. Tak jako při lezení je to spojení na život a na smrt. Pokud je pevné, panuje při něm vzájemná důvěra a pohoda, bude i naše cesta k vysněným cílům a vrcholům tou nejkrásnější.

Stovky krásných výstupů s bezva kamarády, vždy jen pohodu a žádné křeče, a abychom aspoň chvílemi věděli, o čem ten biograf, co v něm hrajeme, vlastně je, taky sluníčkem vyhřáté skály, ne moc blátivou cestu, přiměřeně štěstí, zdraví, dostatek pokory, facky od života jen ty, o kterých víme, za co jsou, sálavé teplo z krbu a tak akorát studené bivaky.

Vám do roku 2002

přeje Saša Krško a redakce časopisu Lidé & hory

Severní stěna Eigeru – 40 let od prvního československého výstupu

Rozhovor s Radovanem Kuchařem, legendou československého horolezectví

„Severní stěna Eigeru se nedá přirovnat k ničemu. Je ojedinělá, ohromná, zdrcující. Téměř do dvoukilometrové výše vyrůstá najednou z doliny zeď kolmého černého kamene a ledu. Ponurá, nepřívětivá. Ve zběsilém tanci víří kolem ní mraky a mlhy. Úchvatnou kulisou nepřetržitě otřásá dunění lavin, svištění kamenů a hukot bouří. Severní stěně Eigeru se nic nevyrovná. Přispívá k tomu i její pověst.“ (Radovan Kuchař: „Deset velkých stěn“, 1963)

V letošním roce naše horolezectví zaznamenalo jedno významné, přesto veřejností opomenuté výročí. Právě před 40 lety dva - tehdy českoslovenští - horolezci prostoupili obávanou a nebezpečnou severní stěnou Eigeru. Stěnu, kterou do té doby přelezlo jen 17 družstev. Osmnáct odvážných však zaplatilo za svou smělost životy. Těmi“oslavenci“ jsou Radovan Kuchař a Zdeno Zibrín.

S Radovanem Kuchařem jsem se sešel v jeho útulné chatě na Hrubé Skále. Před lety si ji vlastníma rukama postavil zde, nedaleko Majáku, Taktovky, Daliborky a dalších strmých věží svého milovaného Skaláku. Odkládám promáčenou větrovku na věšáček ze staré karabiny a podávám si ruku s mužem, který se zapsal tučným písmem do historie českého horolezectví.

Pane Kuchaři, jaká byla Vaše cesta k horolezectví?

Horolezcem se člověk nenarodí, musí se jím stát. Já pocházím z Turnova a už jako malý kluk jsem chodil s rodiči do Skaláku. Lézt jsem začal už v dětství. Později jsme měli takovou partu hochů, kteří věděli, že se těžko dostanou někam do světa. Byla to válečná léta. Chodili jsme právě do Skaláku a tam, kousek od domova, jsme zažívali dobrodružství celého světa. Nebylo to jen lezení, ale také přátelství.

S jakými pocity a myšlenkami jste společně se Zdenem Zibrínem nastupovali pod Eiger ?

Byli jsme na výstup dobře připraveni. Po několika úspěšných zájezdech do Alp jsme měli přelezeny prakticky všechny velké stěny. Společně se Zdenem jsme prodělali řadu těžkých výstupů v Alpách i na Kavkaze. A tři dny před Eigerem jsme prostoupili severní stěnu Matterhornu. Bohužel, v té době zahynulo v severní stěně Eigeru několik horolezců a těsně před námi se ze stěny zřítil dvaadvacetiletý rakouský horský vůdce Adolf Mayr, který se pokoušel o první sólový výstup. To všechno navodilo takovou strašidelnou atmosféru a hora se stala středem zájmu novinářů. Byli jsme neustále sledováni dalekohledy, kolem nás kroužila letadla. Jeden žurnalista si pronajal letadlo, aby nás mohl lépe sledovat a fotografovat. Letadlo se však při jednom z přeletů zřítilo a zahynuli v něm tři lidé. Na tohle všechno musel člověk zapomenout a myslet jen na vlastní výstup.

Jaké jste měli vybavení?

Naše tehdejší vybavení se nedá s dnešním vůbec srovnávat. Měli jsme jedno čtyřicetimetrové lano, pomocnou šňůru, asi 12 skob, 10 karabin, jeden cepín a jeden kladivocepín, kladivo a stoupací železa. O kladivocepín jsem cestou přišel, což byla nemilá záležitost, ale zvládli jsme to bez něj. Boty jsme měli mizerné, péřovku jsem si sám šil. Opravdu nepromokavé oblečení vlastně neexistovalo. Jen pogumovaná tkanina. Ale v té se zase nedalo lézt, protože se člověk potil.

(dále na straně 16-18)

Vrcholy – Grossglockner

Vrchol Grossglockneru leží v bočním jižním hřebenu, který vybíhá z vrcholu Johannisberg z hlavního alpského hřebenu v oblasti NP Hohe Tauern (Vysoké Taury). Po Grossglockneru je pojmenována i horská skupina, ve které Grossglockner leží a které vévodí.

Skupina Glockneru se rozkládá na území tří rakouských spolkových zemí - Salzburger Land (Salcbursko), Kärnten (Korutany) a Osttirol (Východní Tyrolsko). Oblast Glockneru patří k nejvíce navštěvovaným horským oblastem v Rakousku vůbec. Je to mimo jiné dáno i existencí atraktivní vysokohorské silnice Glossglockner Hochalpenstrasse, která umožňuje příjezd i motorizovaným návštěvníkům až do srdce Alp pod jejich nejvyšší vrcholy.

Článek na stránkách 6-9 popisuje nejen historii dobývání tohoto vrcholu, ale také popisy nejznámějších výstupových cest, včetně slavného Pallaviciniho žlabu.

Téma čísla – TOTES GEBIRGE

Horská skupina Totes Gebirge patří bezesporu mezi nejkrásnější horské oblasti Rakouska. Její pojmenování pochází z dob, kdy vše nad hranicí zeleně bylo nazýváno jako „todtes gebrge“, tedy „mrtvé hory“. Horské louky plné květin, hluboké kaňony s vodopády a temně modrá jezera však s tímto názvem ostře kontrastují. Celá oblast je také domovem velkého množství kamzíků (říká se, že kamzíka zde při své návštěvě nespatří jen slepý) a vysoké zvěře. Přestože jsou tyto hory prosty ledovců, poskytují milovníkům turistiky a horských sportů nepřeberné možnosti vyžití. Každý může obdivovat kulisu zářivě bílých velikánů při procházkách sytě zelenými údolími kolem četných jezer a jezírek. O něco výše je třeba vystoupit, chceme-li se nechat skropit některým z vodopádů, které poznáme již zdaleka podle zuřivého hukotu tříštících se vod. Vysokohorští turisté a horolezci vyhledávají vrcholové partie pro odvážně vedené zajištěné cesty i velkolepé výhledy. Na jaře není vzácností potkat na strmých cestách do hor vodáky, kteří s kajaky na ramennou vybíhají sjíždět koryta potoků, naplněná ledovou vodou z tajících sněhů. V zimě pak celý kraj ožije záplavou lyžařů. Množství skvěle upravených běžeckých stop a sjezdovek nejrůznějších obtížností i řada túr pro vysokohorskou lyžařskou turistiku říká, že si tu vybere opravdu každý.

(Celou řadu túr jak turistických, tak horolezeckých, kompletní přehled chat a řadu dalších informací najdete v L&H na stranách 19-36)

Zimní přechod Roháčů

Letos koncem února nastupujeme opět s několika přáteli na hřeben. Máme v plánu přejít západní část Západních Tater – Roháče. Kamarád, který zůstává lyžovat u Zverovky, nás odváží mikrobusem k hájovně pod Bílou skálou. Výstup na Sivý vrch je odtud příjemnější i hezčí než z Jalovce. Stoupáme prudce lesem a rychle nabíráme výšku. Snídáme na vyhlídkové Bílé skále (1316 m) a pokračujeme dále přes Radové skaly. Toto místo považuji za nejkrásnější z celých Roháčů – bizarní útvary skalního města ostře kontrastují se zářivě bílou sněhovou peřinou. Narážíme na naváté sněhové pole, které hrozí ujetím. Chvíle balancování na ostří žiletky a jde se dále. Poslední úseky pod vrcholem jsou příjemným zpestřením, k činnosti se dostane už i cepínek.

Na Sivém vrchu (1804 m) oblékáme větrovky, fouká pěkně zčerstva. Ideálně vysněženým úbočím pak sestupujeme do sedla Pálenica (1570 m), místa našich častých bivaků.

(dále na str. 10-11)

Horolezecký průvodce - Kapucínské skály

Kapucínské skály se nacházejí poblíž silnice Praha – Karlovy Vary, mezi Lubencem a Petrohradem, nedaleko od obce Ležky. Vzdálenost od Prahy je asi 70 km. Geologickým složením

jde o hrubozrnnou žulu, většinou velmi kompaktní. Na východě dominují dvě zdaleka viditelné věže – Kapucín (dal jméno i celélokalitě) a Soví skála. Na Kapucínu je také vrcholová kniha. Dálek západu se táhne zalesněná stráň s menšími věžičkami a bloky. Tu uzavírá rozložitá Poslední skála, která poskytuje nejdelší lezení v oblasti (na celou délku).

Na protějším Mlýnském vrchu jsou cesty spíše „bouderingového“ charakteru. Všechny

výstupové cesty jsou u nástupů označeny čísly shodnými s průvodcem. Tento průvodce zahrnuje výběr cest.

(dále str.37-39)

Fanské hory – Perla Pamíru

Fanské hory leží na území Tádžické republiky a tvoří jakousi spojnici mezi dvěma západními hřebeny Pamírsko-Alajské soustavy – Zarevšanským a Gissarským. Jejich délka je přibližně 50 km a 11 vrcholů přesahuje výšku 5 tisíc metrů. Nejvyšší horou je Čimtarga – 5 487 m n.m.

Cesta k horám

Jedno červencové sobotní ráno roku 1990 se v hale ruzyňského letiště nakupila ohromná hromada zavazadel, okolo níž pobíhalo 12 splašených lidiček se snahou dostat to všechno do letadla Praha – Moskva. Váhový limit 20 kg na cestujícího někteří převyšovali až dvojnásobně. Každý to řešil po svém. Jeden z kamarádů cestoval omotán lanem, mnozí, včetně nás - mého muže a mě, měli příruční zavazadla pomalu těžší než batohy – vždyť v nich byly konzervy, ledovcové vývrtky, skoby, karabiny, kladiva … Do letadla jsme ale usedli všichni a se vším.

(dále na str.40-44)

Ostatní