Redakce
Předplatné
Inzerce
Archiv
čísel
Kempy
a kurzy
Mezinár.
festival
alpinismu
Alpen-
verein.cz
Projekt
Praha
-Sněžka

Vyhasla nejzářivější hvězda alpinismu – budeš chybět, Ueli!

Švýcarský extrémní horolezec Ueli Steck udivoval svými výkony nejen lezecký svět. Patřil mezi malou skupinu sportovců, kteří dokázali věci považované za „nemožné“. Tvrdě trénoval, svým cílům podřídil vše, což mu přinášelo ovoce v podobě opěvovaných úspěchů. Přitom zůstal skromným člověkem, který netrpěl žádnými hvězdnými manýry. Z jeho modrých očí vyzařovala touha po velkých výzvách v prostředí, které miloval nadevše – vysokých horách. Pod jednou z nejkrásnějších hor světa (spolu s jeho domácím Matterhornem) – Nuptse dospěl jeho nesmírně silný a inspirativní příběh do svého konce. Člověku se ani nechce věřit, že ten neotřesitelný, zkušený a stále skvěle připravený horolezec zemřel. Bohužel, realita je neúprosná – od 30. 4. 2017 budeme o Ueli Steckovi mluvit v minulém čase, protože podlehl smrtelným zraněním při pádu. Ve stěně pod Nuptse absolvoval jeden z posledních aklimatizačních výstupů před ostrým pokusem o traverz mezi dvěma osmitisícovkami Everest – Lhotse. O tom, jak skvěle je připraven, jsme mimo jiné informovali 27. 4. (ve zprávě najdete i více o jeho letošní expedici).

 

Tělo Ueliho Stecka našla skupina šesti záchranářů pod stěnou Nuptse nedaleko C1 na Mt. Everestu. Proč k této tragédii došlo, zřejmě navždy zůstane otázkou spekulací, do kterých se rozhodně nechceme pouštět (bohužel ty jsou tradiční vodou na mlýn pro bulvární média, na jejichž adresu již Ueliho rodina vydala na webu prohlášení, aby je v těžkých chvílích nechala v klidu a vyčkala nějaké první relevantní zprávy).

 

Proč čtyřicetiletý vzor mnoha alpinistů po celém světě spadl, není tak důležité vědět, naopak v této chvíli nezbývá než vyzdvihnout jeho mimořádně cenný odkaz, který nám všem – lidem sportujících v horách – zanechal. K němu vedle špičkových výkonů patří i ochota pomoci druhým v nouzi, kterou projevil například v roce 2008, kdy se v jižní stěně Annapurny místo vlastního sólo výstupu okamžitě zapojil do záchrany španělského horolezce Iñaki Ochoa de Olzy. Ueli byl jediným, komu se k němu podařilo extrémně obtížným a nebezpečným terénem probojovat. Bohužel, už nebylo záchrany a život Španěla mu vyhasl přímo v náruči.

 

Ušatý modrooký klučina z proslulého švýcarského údolí Emmental (*4. 10. 1976) přičichl k lezení ve dvanácti letech. Když mu bylo sedmnáct, začal lézt devítkové cesty a o rok později prostoupil proslulou severní stěnou Eigeru. Mimořádná všestrannost vycházející z excelentních výkonů ve sportovním lezení i výškovém horolezectví mu umožnila dostat se na absolutní vrchol alpinistické špičky:

1998: Mönch Hastoncouloir, sólo za 3,5 h (1000 m, AS-)
1999: Eiger: Lauper-Route, sólo za 5 h (1800 m, AS-)
2000: severní stěna Eigeru – první opakování cesty Yetiroute (7c/A0)
2000: severní stěna Mönch – prvovýstup, direttissima (1000 m M5/Wi5)
2001: nová cesta 1400 metrů vysokou západní stěnou Pumori (7165 m)
2001: prvovýstup cesty „The Young Spider“, severní stěna Eigeru (1800 m M7/Wi6, 7a/A2)
2002: prvovýstup cesty „Blood from the Stone“ (1700 m), východní stěna Mt. Dickey
2004: volný sólo přelez cesty „Excalibur“ (250 m, VII) – Wendenstöcken
2004: za 25 hodin přelezl tři významné severní alpské stěny – Eiger, Mönch a Jungfrau
2005: první sólový výstup severní stěnou Cholatse (6440 m) a východní stěnou Tawoche (6505 m)
2006: severní stěna Eigeru – první zimní a současně i první sólo přelezení cesty „The young Spider“
2006: první průstup severní stěnou Gasherbrumu II, východní vrchol (7772 m)
2008: severní stěna Eigeru – výstup klasickou Heckmaierovou cestou v rekordním čase 2 h 47 min
2008: severní stěna Grandes Jorasses – výstup po Macintyrově cestě v rekordním čase 2 h 21 min
2009: severní stěna Matterhornu – výstup po cestě Schmid Route v rekordním čase 1 h 56 min
2009: sólo výstup na Gasherbrum II (8035 m) a výstup na Makalu (8463 m)
2011: sólo výstup jihozápadní stěny Shisha Pangmy (8027 m)
2011: osmnáct dní po Shisha Pangmě – výstup s D. Bowiem západní stěnou Cho Oyu (8188 m)
2012: výstup na Mt. Everest (8048 m) bez použití umělého kyslíku se Sherpou Tenzingem
2013: první sólo průstup jižní těny Annapurny (8091 m) – oceněno zlatým cepínem (Piolet d’Or)
2015: výstup na všech 82 alpských čtyřtisícovek za 61 dní, přesun mezi horami vlastními silami
2015: vylepšení rekordu v Heckmaierově cestě v severní stěně Eigeru: 2 h 23 min

V neděli 30. 4. 2017 odešel člověk, který dokazoval v horách zdánlivě nemožné, sportovec, pro kterého byly normálky na osmitisícovky tréninkovým tartanem... Ueli Steck měl být i jedním z exkluzivních hostů Mezinárodního festivalu alpinismu Praha 2017 (festivalu se účastnil již v roce 2008) - těšili jsme se na Tebe, Ueli, budeš nám chybět a smekáme před tvými výkony, které budou inspirovat mnoho dalších generací sportovců, jejichž hřištěm jsou hory!

 

za redakci lidé&HORY a všechny naše čtenáře

Dan Polman, šéfredakor

 

Rozhovor s Ueli Steckem, který vyšel v lidé&HORY 6/2009:

 

Ueli, jsi znám zejména díky extrémním sólo výstupům. Co máš na tomto způsobu lezení rád?

Sólo je naprosto speciální disciplína, která má mnoho specifik. Když stojíš na vrcholu, je to tvůj vrchol a tvůj výkon. Také přírodu prožíváš daleko intenzivněji – např. když bivakuješ někde v Himálaji ve stěně, jsi hrozně malý, vlastně nejsi nic a jediné, co tě obklopuje, je všemocná příroda. Proto mě sólo výstupy tolik fascinují.

 

Když už se rozhodneš o výstup s partnerem, koho nejraději oslovíš?

Těch kluků není mnoho. Je totiž těžké sehnat někoho, kdo má podobný pohled na lezení a vůbec na svět jako takový. Když lezu, tak toho moc nenamluvím a musím se přiznat, že mě rozčiluje, když se mě během výstupu někdo pořád ptá na spoustu detailů. Hodně lezu například se Simonem Anthamattenem. S ním si rozumíme jak po lezecké, tak i po lidské stránce.

 

Jak důležitá je pro tebe hranice 8000 m?

Samozřejmě že je důležitá, protože určuje maximum, čeho lze vlastně v našem sportu dosáhnout. Vždyť co by mohlo být více, než udělat technickou cestu, jaké děláme například v Alpách, na Mt. Everestu? Proto se touto hranicí musíme zabývat – obtížných cest na šesti- a sedmitisícovky bylo vylezeno již několik. Přelézt vyloženě technickou cestu na osmitisícovku se zatím nepodařilo nikomu.

 

Tento rok jsi byl na dvou osmitisícových vrcholech. Zažil jsi tak poprvé, jaké to je nad onou magickou hranicí. Jak ses v takové výšce cítil?

Bylo velmi zajímavé poznat, jak chutná svět nad hranicí 8000 m. Nejprve jsem vystoupil na Gasherbrum II, což byla vůbec moje první osmitisícovka v životě. A premiéra to nebyla vůbec jednoduchá. Vystupoval jsem sám ve velmi špatných podmínkách. Z 6500 m jsem se brodil na jeden zátah hlubokým sněhem, který často sahal po pás, až na vrchol. Poprvé jsem zažil, jak v těch nejvyšších místech působí postupné řídnutí vzduchu. Ne že by mi nějak docházely fyzické síly, ale hodně se mi zpomalovala hlava. Rozhodnutí v této výšce vyžadují mnohem více energie než v nižších polohách. Vyzkoušel jsem si, že až do výšky 7500 m se cítím v pohodě. Zjistit tyto informace vlastně bylo jedním z cílů expedice na Gasherbrum II. Druhým úkolem byla dokonalá aklimatizace na mnohem náročnější podnik na ještě vyšší hoře. Na Makalu jsem chtěl vystoupit sólo západním pilířem. Velmi dobře jsem se připravil, ale opět se mi do cesty postavily naprosto katastrofální podmínky. Zkusil jsem to, ale ve výšce 7200 m jsem se otočil. Když jsou skály pokryté 30 cm prašanu, tak to prostě nejde. Navíc hrozící lavinové nebezpečí zvyšuje už tak vysoké objektivní riziko. Vrátil jsem se tedy do base campu, kde jsem čekal na zlepšení podmínek. To se ale nekonalo – naopak – i dole napadlo přes metr sněhu. Znudění čekáním jsme se rozhodli ve dvou vystoupit alespoň po normální cestě. Byl to opět boj s masy nového sněhu, na který můj spolulezec později nestačil. V necelých 8000 m správně vyhodnotil situaci a raději se vrátil vyšlapanou stopou zpět. Já měl sil ještě celkem dost, a tak jsem se pustil do prošlapávání k vrcholu sám. Ten rozdíl mezi 8000 m a 8500 m byl neuvěřitelně propastný. Vrchol Makalu byl vysloveně otázkou vůle. Prošlapávat stopu v hlubokém sněhu v takové výšce je zatracená dřina. Člověk se navíc musí hodně kontrolovat, protože koordinace pohybů není zrovna dokonalá. Hlavně v technických pasážích se snadno udělá osudová chyba. Na Makalu jsem si jednoznačně sáhl na dno mých sil, tak jako nikdy jindy před tím.

 

Podle tvé vyčerpávající odpovědi usuzuji, že tě lezení nad 8000 m nadchlo a přitahuje tě svou dobrodružností. Budeš se nyní koncentrovat převážně na nejvyšší himálajské stěny?

Nejspíš ano – je to pro mě nyní nejaktuálnější téma a velká výzva. Stěny osmitisícovek jsou velké dobrodružství a jednoduše to nejvíc, o co se můžete pokusit. Vzhledem k záludné kombinaci technického lezení a vysoké nadmořské výšky, která se na vás hodně podepíše, se takové lezení nedá srovnávat se stěnami šesti- nebo sedmitisícovek. Na nich člověku mnohem lépe funguje hlava.

 

Naprosto mě udivuje tvoje všestrannost. Nebyl jsi vidět jen na osmitisícovkách, v himálajských stěnách a nejtěžších alpských stěnách, které jsi vystoupil v rekordních časech. Celému světu jsi dokázal i to, že jsi excelentní lezec na skále. Letos ses málem stal prvním člověkem, který přelezl stylem on sight cestu na El Capitanu, konkrétně šlo o Golden Gate.

Skloubit sportovní lezení s výškovým horolezectvím není snadné. Nevím, zda nedám přednost vysokým horám natolik, že už jednoduše na takové výkony nebudu mít. Ale sportovní lezení je disciplína, kterou jsem začal a od které se moje kariéra odvíjela. Je to pro mě stále velmi důležitá součást sportovní kariéry – rozhodně se jí nechci vzdávat. Volný přelez cesty na El Capu pro mě byl již dlouho velký sen. Skutečně až na jednu délku se mi tento sen podařil splnit. Na přelez cesty Golden Gate jsem velmi pyšný. Po měsíci a pár dnech jsem stál na vršku Gasherbrumu II – v naprosto jiném světě. Pravě tato proměnlivost mě hodně přitahuje, takže u lezení zůstanu a určitě se do nějaké té extrémní cesty pustím. Nápadů mám hned několik!

 

Kterého z tvých dosavadních výstupů ve vysokých horách si nejvíce vážíš?

Všech. Ale pokud bych měl nějaké zmínit, pak to bude určitě severní stěna Cholatce a západní stěna Pumori, v nichž jsem udělal prvovýstupy sólo. Také severní stěna Tengkampoche byl velký projekt. Ale každý úspěšně završený pokus o nějaký výstup tě posune dál a je třeba si ho vážit. Vždy ti dá něco nového.
 

V poslední době tě přitahuje jižní stěna Annapurny, v níž jsi také zázrakem přežil dlouhý pád. Prozradil bys nám něco o této nehodě?

Bylo to v roce 2007, kdy jsem lezl sólo jižní stěnu Annapurny. Ve výšce okolo 6000 m mi přistál na hlavu kámen a i když jsem měl helmu, ztratil jsem vědomí a sletěl 300 metrů stěnou dolů. Naštěstí jsem se probral ve stavu, který mi umožnil návrat do základního tábora. Byl to určitě můj nejvážnější pád, při kterém jsem měl velké štěstí.


 

Změnil tento zážitek tvoji psychiku?

Ne. Když lezeš sólo, musíš být vždy maximálně koncentrován a každý krok provádět s mnohem větší obezřetností. Smrt je blízko, mnohem blíž, než když lezeš s partnerem, a tomu musíš podřídit vše. To pro mě platilo před pádem na Annapurně a platí i po něm.

 

Letos ses na Annapurně snažil zachránit španělského horolezce Iñaki Ochoa, bohužel bylo již pozdě. V čem je podle tebe tato stěna nejvíce nebezpečná?
Annapurna je hora jako všechny ostatní. Objektivní riziko na normálce představují séraky, ale například v jižní stěně hrozí riziko pádu kamení a ledu nebo sněhu naprosto stejně jako v jiných velehorských stěnách. Iñaki Ochoa, kterého jsem se pokoušel zachránit, trpěl vysokohorskou nemocí a asi udělal i nějaké chyby. Takové věci se stávají na všech vysokých horách. Annapurnu bych v tomto ohledu nijak nemytizoval.

 

Kdybys měl srovnat himálajské stěny s těmi alpskými, co bys zdůraznil jako hlavní odlišnosti?

Je to něco naprosto odlišného. Doma se vyspím v posteli, pak jdu lézt do severní stěny a večer můžu ulehnout zase do stejné postele. V Nepálu musím být dva měsíce před samotným výstupem. Sám přesun pod stěnu je náročný a dlouhý. A potom, když máš štěstí na počasí, můžeš zkusit něco vylézt. Himálajské stěny jsou jednoduše oproti těm alpským obrovské, a tudíž i mnohem nebezpečnější. Dalšími faktory jsou i řídký vzduch ve vysokých výškách a minimální spoleh na záchranné akce. Vlézt do takové stěny je vážná věc.

 

Probrali jsme lezení na skále i Himálaje. A co tvé rodné Alpy? Tři nejnáročnější alpské stěny jsi vystoupil v rekordních časech. Máš v plánu ještě nějaké projekty v těchto horách, když jsi v podstatě předvedl tyto top výkony?

Určitě, v Alpách na mě čekají tisíce projektů, z nichž jen některé během svého života stihnu uskutečnit. Zrovna na tuto zimu mám hned několik nápadů. Když to vše dopadne, dáme o tom vědět.

 

V roce 2008 jsi překonal svůj rychlostní rekord v severní stěně Eigeru, který má neuvěřitelnou hodnotu 2 h 47 min. Jaké byly podmínky ve stěně?

Samozřejmě byly optimální. Na překonání rekordu jsem se připravoval celý rok, během kterého jsem i mapoval vývoj stavu stěny. Pokus o rekord jsem zahájil, až když jsem si byl jist, že podmínky být lepší snad ani nemohou.
 

Myslíš, že tento čas ještě někdy překonáš?

Asi ne. Pro mě to je už uzavřená kapitola a bude teď na někom jiném, aby můj čas překonal. Beru to jako určitý krok, který mě posunul dál směrem k vyšším a náročnějším stěnám.

 

Severní stěna Eigeru je také populární díky podmínkám pro base jumping. Jaký máš názor na tento sport?

Base jumping nemá podle mě s horolezectvím nic společného. Ale dnes stal takovou módou a také možností pro lezce, jak se zviditelnit. Lezecký výkon to ovšem nikam dál neposouvá. Kluky, kteří se věnují base jumpingu profesionálně, obdivuji.
 

Děláš kromě horolezectví i nějaké jiné sporty?

Ne. Myslím si, že pokud chceš být v něčem vynikající, musíš se tomu věnovat naplno. A když se určitému sportu věnuješ opravdu maximálně, pak nemůže zbýt čas na nic jiného. Samozřejmě, že trénuji i vytrvalost a podobně, ale je to pořád součástí horolezeckého tréninku.


 

Máš nějaký horolezecký vzor?

Samozřejmě že mám často na mysli, co všechno dokázali Messner nebo Heckmair, ale asi bych je nepovažoval za vzory. Kdo mě hodně inspiruje, je Walter Bonatti, kterého považuji za vůbec největší osobnost celé horolezecké historie.
 

Patříš k extrémním horolezcům – jak si myslíš, že se bude horolezectví vyvíjet – může být vůbec ještě extrémnější?

Ano, myslím, že tady je hodně prostoru. To, co dnes nazýváme extrémem, jednou za extrém považované nebude.

 

ptal se: Daniel Polman, foto: archiv Ueliho Stecka

 

zdroj: lidé&HORY, www.uelisteck.ch