Redakce
Předplatné
Inzerce
Archiv
čísel
Kempy
a kurzy
Mezinár.
festival
alpinismu
Alpen-
verein.cz

Mára Holeček o prvovýstupu na Kyajo Ri - „Tý vogo, je to tam!“

Závěrečný článek o prvovýstupu na Kyazo Ri (6186 m) je na světě – přinášíme výběr z fotek a zkrácenou verzi Márovy reportáže:

Celý příběh začal, přetočeno přes prst někdy v zimně před rokem. První šťouchanec přišel od Martina Otty, když mi ukazoval na fotce symetrický štít, okamžitě lahodící mému oku. „Co to jé?“, ptám se. „To je chlapče Kyajo Ri a jeho západní i východní stěna, kterou zatím nikdo neprostoupil“, odpovídá Martin. A když se dívám na tebe, tak zahoď chutě a vypusť z mysli, dodá. Tím bylo úmyslně a lišácky zaseto semínko, již dále svévolně rašící.

Výsledek se odrazil již v jarním odletu v roce 2017 s Jánkem Smoleněm. Naše pidi expedice složená ze dvou lezců, vyrazila na zteč. Lezli jsme strmým kuloárem, bez výraznějších problémů, až do obzorovému hřebenu. Tam se nacházel bivak orlí hnízdo, který skýtal ždibík klidu v neutěšené stěně a nic nenaznačoval tomu, co mělo přijít. Následující ráno bylo vše pozadím ke zdi. Ján začal zvracet a motala se mu šíša. Jediná rozumná možnost byla utéct.

No jo, jednoduše se to řekne, ale viset sedmset metrů na terénem, obzvláště, když je někomu z vás blbě, je opravdu nelehký oříšek. Jak ho vyřešit? Nakonec jsme slezli, ale na další výstup již nebylo sil. Tím první můj pokus skončil nevalně a v uších mi zněla výsměšná slova Martina, „ty můžeš na to předem zapomenout“. Kruciš a ještě jednou doprčic. Pravdou zůstává, když to nejde silou, tak použij ještě větší sílu a k tomu přidej úpornost. Prý že vítr s horou nepohne, jéé to je žvást a prdlajs k tomu. Musí hodně foukat a pak to jde.

Můj návrat byl tudíž jasný, ale měl jeden háček a to parťák. Tak jsem zavolal hned ke zdroji problému, neboli Háčkovi. Ten jako vždy se podrbal ve svém strništi na bradě a do tří sekund odpověděl: „Proč ne, jedem“. Pravdou je, že problémy s jistotou nastanou a není důvod je hledat hned v počátcích. S tím bychom se nikam nehnuli. Takže dostáváme se do bodu, kdy Hook startuje po našem bouřlivém setkání v Lunden přímo pod stěnu. Já si dávám den aklimatizace navíc. Využívám odpočinku, kdy se nechám hýčkat od „Didi“, což je šéfová Lodže, i s jejími kulinářskými blafy.

Druhý den se zapřahám do popruhů a v brzkých hodinách šlapu již strání za Zdenoušem. Kempík pod západní stěnou je na jednu stranu kouzelným místem s rádoby písečnou pláží u plesa a na druhou stranu mrazící podívanou na skalní zeď zvedající se kamsi do oblak. Hook tu prožilkovanou stěnu drobnými sněhovými vlásečnicemi pojmenoval trefně: „Dopr…., to je MordWand“. Otázka prozaická, kudy máme šanci se nepozorovaně prosoukat vzhůru.

Původní cesta z předchozího roku, byla neprůchozí, jelikož sněhové podmínky, byly naprosto odlišné. Prostě ten nahoře málo sněžil. Co s tím hned na začátku a co dál, kam nebylo pořádně vidět. Volba byla jednoduchá, dáme platný pokus, jelikož viditelných odpovědí se nedostávalo. Kdo se bojí, kálí v síni. Jak říká Hook: „Strach a prachy jsem nikdy neměl“. Za kuropění, kolem čtvrté následujícího rána, když jsme vstávali do stěny, už měla jeho slova lehkou parafrázi „prachy nemám a strach začínám mít“. Já jsem se nevyjadřoval, jelikož to bylo jasné a zcela zbytečné cokoliv dodávat.

Nástupové suťovisko je torturou, protože vše se hýbe, jak na přesýpací duně. Jen hlavně, aby nazačalo k tomu cosi padat z vyšších pater. Naštěstí mráz uvěznil prozatím veškerý pohyb. Toť si to aspoň namlouváme v podobě placeba, jinak bychom byli paralyzováni hrůzou, co nás rozmáčkne dřív. Volba výstupu nakonec padla na járek v levější části pyramidy. Chyběly tam sice kousky sněhového propojení, ale vybírejte z ještě větší bídy.

Hned první délka skalním koutem se vsazenou nudličkou ledu, jenž na konci někdo ukradl, dala jasnou výpověď, co nás čeká dál. Jednoduše boj o každou píď. Přitom nás čekalo dalších výškových a to prosím nikoliv lezeckých, jelikož těch je násobně víc, 1200 metrů. Den se odvíjel dál a terén se neměnil. Jen strmost se ustálila a díra pod nohama začala více strašit.

Kolem čtvrté dolézáme po ostrém hřebínku k místu, které jsem označil již v předchozím roce za Orlí hnízdo. Jedná se o malou plošinku a v té všudypřítomné strmosti zároveň o malý zázrak. Jelikož břit dělící západní stranu od východní připomíná skalpel, na který když sednete rozkrokem, tak hrozí, že se rozdělíte ve dví. Máme toho dost. Forma nás už před léty opustila a zbyla jen chuť se zoufalstvím. Nezbývá než si s tím vystačit. S přicházejícím soumrakem se roztrhává oblačnost a ostré štíty kolem nás se koupou v posledních paprscích umírajícího slunce.

Celé následující noční hodiny svádím zápas o vítěze v kašlání. Jsem přesvědčený, i když proti mně nikdo nestál, že jsem vyhrál. Jedno pravidlo tvrdí, pokud netrpíš, tak nikdy jsi nebyl v horách. Já jsem trpěl jak zvíře a to horší ještě mělo přijít. Naštěstí Hook, jakožto vystudovaný hotelový mág, ráno uklohnil čínskou polívku, horkou vodu do flašky a tůdle k tomu. Přesto jsem mu byl za to rádoby málo, neskutečně vděčný.

Dnes je heslo „kdo z koho“. Na Zdenálovi přitom cítím lehkou nervozitu a z jeho jízlivých slov podvědomě čtu: „Co tam hodláš v té vrcholové hlavě dělat“. Nevyřčený ležící osten. No nic, nahodím super – pozitivní náladu, s lehce vylhaným eufemizmem pavím: „To půjde parde“. Bez bázně a hany, skáču do prvních problémů dnešního dne. Strmost terénu je krutá. Střídá se firn s rozbitou a místy převislou skálou, k tomu tenká glazura ledu a místy vzduch, po kterém občas bylo nutné také rychle popolézt. Jedno místo mi však poslalo pěknou spršku studeného potu do zadního žlábku. Odlézal jsem od Zdendy a jištění nula. Takový ne zrovna na první pohled dramatický koutek skály, trochu padající na hlavu, který přecházel v horní části do firnu. Pak kamsi dál. To mě ale zatím nemuselo trápit.

Skutečnost, že mysl byla již na tolik otupělá, kdy senzory strachu jsou přetočeny dvakrát za hranici normálna, tak do mého těla projel jak blesk impuls: „Spasuj se s osudem prďolo“. Vždyť čekat není na co, aspoň ne zde. Mačky po žule kvílely svůj pištivý skřípot, přičemž cepíny jsem měl zaháklé za krkem. Ruce v rukavicích na skále, po které stékala voda, hledaly zoufale chyty. Vše co jsem drapnul, nebo na to stoupnul, letělo do údolí. Teoreticky jsem neměl již stát na místě, kde jsem se pohyboval. Jak to, že nepadám, nebo už letím? Na otázky typu proč, když hoří koudel pod prdelí, nehledejme rozhřešení a upalujte.

Připadal jsem si v podobenství Mickey Mousovi, který nad propastí mrská nožičkama a visí stále přitom ve vzduchu. Pupeční šňůra mezi mnou a Zdendou si volně plápolala s patnáctimetrovým průvěsu. Zdenda ve své podstatě pouštěl takového lidského draka. Několik nekonečných minut a zasekávám první cepín do bílé hmoty. Drží a já vypouštím nahromaděný vzduch ze svých plic. Jede se dál.

Expozice pod nohama a kolem nás každým metrem roste. Samotná podstata naší existence, v něčem tak strmém a vůbec proč, se tudy hrneme, nedává racionální smysl. Kde se nachází to puzení, které vždy vytáhne zelenou kartu a bez slov řekne: „ Mazej vzhůru“. Snad ta nepřeberná horda nejsilnějších zážitků, ať dobrých či zlých, tvoří nakonec ten růžový polštář intenzity žití.

Proto to stojí za to, podstoupit všechny protivenství a hotovo…. S přicházejícím podvečerem ukrajujeme poslední metry na hřebenu, který bez viditelného přechodu se vyloupl z kolmých srázů. Okolo nás se rozprostřelo jen ostré a surové panoráma hor. Tím je zaplněna do dějin alpinizmu další stránka a nová linie na šetisíc-dvěstěmetrový kopec, nese českou stopu s pracovním názvem „Výpadek rozumu“, či pro angličáky LAPSE OF REASON. Jednoduše bomba jarní sezóny v Nepálském Himálaji!

Těbůh Mára Holulínek a Zdenouš Hoook

 

INFOMACE O CESTĚ:

Kyajo Ri (6186 m) -  start ze západní stěny a dolez východní vrcholovou hlavou

Obtížnost: Alpským stylem, M6, WI 4+, 3+UIAA, ED+

Převýšení: 1200 m a následně lezeckých 1600 m

Kdy / kdo: 25-28. 5. 2018 / Marek Holeček a Zdeněk Hák

 

Zdroj: FB Máry Holečka, Lidovky.cz