Lezení bude zařazeno do programu Letních olympijských her v Tokiu (2020)

Ve středu 3. 8. 2016 rozhodl Mezinárodní olympijský výbor (MOV) na zasedání v Rio de Janeiru o zařazení nových olympijských sportů do programu Letních olympijských her v Tokiu v roce 2020. Jsou jimi baseball/softball, surfing, karate, skateboarding a sportovní lezení. Lezci i lezecké organizace krotí své nadšení zejména s ohledem na koncept lezecké soutěže, která má zahrnovat tři velmi odlišné disciplíny: obtížnost, bouldering, rychlost. Vítězem lezecké soutěže se stane ten, kdo se dokáže popasovat co nejlépe se všemi třemi disciplínami. Tento formát ovšem ještě není zcela definitivní, ale podmínky ze strany MOV jsou jasné: rozdávat se bude jedna sada medailí pro mužskou a jedna sada medailí pro ženskou kategorii.

ČHS na svých stránkách uvedl: „Jedná se o velký úspěch, a to i přes to, že navržená kombinace lezeckých disciplín je poněkud problematická a bude snaha ji změnit.“ Nespokojenost se zvoleným formátem již dříve projevilo i několik elitních lezců. První, kdo se ozval proti navrhované „trojkombinaci", byl Chris Sharma, který ji označil za „velkou škodu". S kritikou nyní přišel i Adam Ondra – nejlepší lezec posledních let jak na skalách, tak na závodních stěnách. Pro server 8a.nu napsal: „Kombinovaná soutěž je pro náš sport velká tragédie. Myslím si, že zahrnutí lezení do olympijských sportů je skvělá věc, ale upřímně řečeno, nemohlo být rozhodnuto hůře, než udělat kombinaci různých disciplín v rámci jedné soutěže. Je to smutný pohled, vidět lezce specializujícího se na obtížnost na stěně pro rychlostní lezení a naopak – specialistu na rychlolezení trápícího se v těžké cestě. Je to potupné pro lezce, protože se v rámci disciplíny pohybují o několik levelů jinde. Lezci tak budou přinuceni trénovat i to, na co nejsou specializovaní. Publikum chce vidět špičkové výkony, ne? Kvůli tomuto formátu ale uvidí pouze průměrné výkony. A co víc, kombinace nemá žádného společného ducha. Závodní lezení na obtížnost má původ v klasickém skalním sportovním lezení, kde rychlost nehraje žádnou roli (ano, jsou výjimky – např. The Nose v Yosemitech). Hlavní myšlenkou je, co a jakým stylem přelézáš. Do této filosofie patří obtížnost i bouldering, ale lezení na rychlost nikoliv. Neodpovídá to dnešnímu vývoji našeho sportu. Nikoho ze světového poháru – kromě Seana (pozn.: kanadský lezec Sean McColl) – nezajímá účast ve všech třech disciplínách. Proč by se něco, čemu se věnuje jeden člověk na světě, mělo stát olympijským sportem? Na mistrovství světa v Gijonu (2014) jsem se nezúčastnil závodu na rychlost, abych dal najevo svůj nesouhlas s pravidly. IFSC (pozn.: International Federation of Sport Climbing) učinila rozhodnutí, aby nikoho nezklamala, ale minimálně já zklamán jsem. Dle mého názoru samostatná soutěž v rychlosti, v obtížnosti a v boulderingu, případně kombinace boulderingu a obtížnosti je na rozdíl od kombinace všech třech dohromady tím správným řešením."

Adam Ondra se dokonce ani nebrání možnosti, že by kvůli výše uvedenému systému soutěže olympiádu bojkotoval. Český sport by tak mohlo přijít o velmi nadějného olympionika. Ale uvidíme, jak se vše vyvine – určitě se kolem toho bude vést několik oficiálních jednání.

Velkou novinkou ze zasedání MOV v Riu je také zařazení závodního skialpinismu mezi adepty na zařazení do zimních her. MOV totiž oficiálně uznal jeho zastřešující mezinárodní federaci ISMF a zařadil ji do olympijského hnutí.

Zdroj: lidé&HORY a ČHS