Dvacet let od tragédie na Mount Everestu (květen 1996)

Žádné neštěstí nepoukázalo na nebezpečí komerčních expedic, jejich pomalou reakci v případě náhlých změn počasí, nedostatky nezkušených a kondičně nepřipravených klientů, jako událost, která se odehrála ve dnech 10. a 11. května 1996 na Mt. Everestu. O život přišlo osm horolezců, což byla až do roku 2014, kdy lavina zabila šestnáct nepálských Šerpů, nejtragičtější nehoda na nejvyšší hoře světa.

Mt. Everest (8848 m), foto: Jiří Novák

10. 5. 1996

Na jižní straně Everestu působily dvě komerční expedice (vždy osm klientů, tři horští vůdci a tým Šerpů): Mountain Madness Scotta Fischera (USA) a Adventure Consultants Roba Halla (NZ). Oba tito zkušení horolezci a horští vůdci se stali nejspíše obětí vyčerpání, které je stálo při pomoci klientům během výstupu. K vrcholovému pokusu vyrazily obě expedice po půlnoci 10. 5. ze IV. výškového tábora. Kvůli bezpečnému návratu do tábora ještě za světla, byl stanoven limit pro dosažení vrcholu – 13. hodina odpolední. Nicméně postup velmi zpomalily pasáže, kde měly být fixní lana, nicméně Šerpové je tam nenainstalovali. Tím prvním byl tzv. Balkón (8350 m) a potom Hillaryho výšvih – technicky nejtěžší pasáž. Tvořily se fronty, docházelo k velkým prostojům a také prochladnutí některých klientů. Do jedné odpoledne na vrcholu nikdo nebyl. Prvními na nejvyšším bodu byli vůdci Anatolij Bukrejev, Andy Harris, Neil Beidleman, klienti Jon Krakauer, Martin Adams, Klev Schoening a skupina Šerpů. Ostatní včetně Halla a Fischera se k vrcholu teprve blížili.

Okolo třetí odpoledne přišla bouře a značně se snížila viditelnost. Krátce poté dosáhl vrcholu i Hall, který čekal na klienta Douga Hansena – ten již ve značně zbědovaném času na vrchol vystoupil ve čtyři hodiny odpoledne. Fischer tou dobou - také značně vyčerpán (ještě před vrcholovým útokem sestupoval s klientem trpícím výškovou nemocí do základního tábora z C2 a potom pospíchal nahoru) stále pokračoval k vrcholu. Tou dobou již nemohl mít realistický úsudek o situaci.

Na tibetské (severní) straně hory působila ve stejný den také skupina tvořená třemi členy indické pohraniční policie. Ve špatném počasí se mylně domnívali, že stojí na vrcholu, během sestupu všichni tři zemřeli. Později se našlo pouze tělo Tsewanga Paljora, které dnes slouží jako orientační bod známý jako „Green Boots“.

Základní výstupové trasy: zleva přes SV hřeben, zprava přes JV hřeben

11. 5. 1996

Po půlnoci se bouře uklidnila, začaly záchranné práce, během kterých sehrál významnou roli vůdce z Fischerova týmu Anatolij Bukrejev, který zachránil tři lidské životy. Nicméně, když se ještě jednou vydal nahoru, našel Scotta Fishera mrtvého. Fisher se stal jedinou obětí expedice Mountain Madness, zanechal za sebou manželku a dvě malé děti. Hall ráno oznámil, že Hansen je mrtev a do vysílačky řekl, že kvůli omrzlinám bude mít vážné potíže se sestupem. Odpoledne, když věděl, že se z hory nevrátí, se nechal přes satelitní telefon spojit s manželkou (čekající s ním dceru). Dokonce pro ní spolu během telefonátu vybrali i jméno. Hall tak napsal jeden z nejsmutnějších a nejdojemnějších příběhů v dějinách horolezectví.

10. 5. 1996 stanulo na vrcholu Mt. Everestu celkem 24 lidí. Na jižní straně působila i filmařská expedice společnosti IMAX, která natáčela dokument „Everest“. Vzhledem k počtu horolezců „kazících záběry“ se tým rozhodl vrcholový pokus o několik dní pozdržet. Pravděpodobně tím zabránili většímu rozsahu tragédie a mohli se zapojit i do záchranných akcí.

Oběti nehody v roce 1996:

Rob Hall (NZ) - Adventure Consultants

Yasuko Namba (JAP) - Adventure Consultants

Doug Hansen (USA) - Adventure Consultants

Andrew Harris (NZ) - Adventure Consultants

Scott Fischer (USA) - Mountain Madness

Tsewang Samanla (IND) – Indická pohraniční policie

Dorje Morup (IND) – Indická pohraniční policie

Tsewang Paljor (IND) – Indická pohraniční policie

Zdroj: idé&HORY, Explorersweb, Wikipedia.org