Redakce
Předplatné
Inzerce
Archiv
čísel
Kempy
a kurzy
Mezinár.
festival
alpinismu
Alpen-
verein.cz

80 let od triumfálního prvovýstupu Severní stěny Eigeru

V červenci roku 1938 se pod Severní stěnou Eigeru (3970 m) přezdívanou "Morwand" (stěna smrti) sjeli nejsilnější adepti tehdejší doby (vyjma Matthiase Rebitsche, který dal přednost expedici na Nanga Parbat): horský vůdce z Mnichova Anderl Heckmair (32), špičkový mnichovský lezec vyzbrojený zkušenostmi ze stěny z minulého roku Ludwig Vörg (27), vídeňská lezecká hvězda Fritz Kasparek (28) a vědec i horolezec v jedné osobě Heinrich Harrer (26). Na Kleine Scheigegg svůj stan postavili i další dva rakouští horolezci Rudi Fraissl a Leo Brankowsky.

Ráno 20. července se pouští do stěny dvojice Heckmair – Vörg, kteří volí nástup východně od pilíře (jako rok před nimi Rebitsch) a vystupují do bivaku pod převisem Rote Fluh. Následující den se jim nezdá vývoj počasí, a tak sestupují zpět dolů, zatímco dvojice Harrer – Kasparek naopak pokračuje v ten den započatém výstupu. Slaňovat začali i Fraissl a Brankowsky kvůli zranění druhého jmenovaného. Heckmair a Vörg od svého stanu bedlivě pozorovali postup jejich rakouských rivalů Harrera a Kasparka. Ve tři ráno 22. července vyrazili do stěny, kterou zdolávali závratným tempem. Po pouhé hodině výstupu byli na místě svého prvního bivaku pod Rote Fluh a okolo 11. hodiny dopoledne dosáhli bivaku Rakušanů. Rychlý postup dvojici Heckmair – Vörg umožnil i nový typ maček s dvanácti hroty, z nichž dva přední byly vykloněny dopředu, aby šly dobře zasekávat do ledu. Kasparek měl pouze starší typ maček s deseti hroty a Harrer žádné! Mnichovský expres rakouské horolezce dohnal ještě před polednem. Společné překonávání různých problémů a pádů nakonec dvě konkurenční dvojice stmelilo. V severní stěně tak pokračovala nově čtyřčlenná rakousko-německá skupina horolezců s cílem společně prostoupit stěnou až na vrchol. Ve dvě hodiny odpoledne překonali výškový rekord severní stěny a večer bivakují všichni čtyři pod komínem zvaným „Wasserfallkamin“. Pro německé horolezce to je první noc ve stěně, pro Rakušany již druhá. Ráno přelezli náročný zaledněný komín a odpoledne prostoupili i firnovým kuloárem zvaným „Pavouk“. V těchto místech je zastihla silná sněžná bouře a později i lavina. Družstvo se opět na chvíli rozdělilo, protože Heckmair a Vörg byli stále rychlejší. Tato dvojice vystoupila až k tzv. „Výstupové spáře“. Zde založili bivak v domnění, že Rakušany smetla lavina. Nakonec absolvovali všichni pohromadě těžký bivak, jehož následky byly četné omrzliny. Druhý den čekalo horolezce velmi náročné lezení v ledu a novém sněhu. O co více sil jim ubývalo, o to více lavin se spouštělo dolů stěnou. Navíc se jim nevyhnula ani zranění – Heckmair si vyvrkl kotník, Vörgovi zase pořezala ruku prvolezcova mačka. Nakonec s vydáním posledních sil a notnou dávkou štěstí, že je nesmetla lavina, vystupují po hřebeni na vrchol Eigeru. Ve čtyři hodiny ráno 24. července 1938 tak vyřešili poslední z trilogie alpských problémů – severní stěnu Eigeru. Od chvíle, kdy se obě dvojice ve stěně potkaly, vedl většinu náročných úseků Anderl Heckmair. Proto nese cesta prvovýstupců právě jeho jméno.


Heckmairova cesta, kterou v roce 1938 poprvé prostoupila čtveřice Heckmair, Vörg, Kasparek a Harrer Severní stěnu Eigeru a nesmazatelně se tak zapsala do dějin alpinismu


Pamětní deska věnovaná prvovýstupcům z roku 1938

 

Zdroj: lidé&HORY