Redakce
Předplatné
Inzerce
Archiv
čísel
Kempy
a kurzy
Mezinár.
festival
alpinismu
Alpen-
verein.cz

3/2004 - rozebráno

I.     Téma čísla: Pyreneje
II.    Rifugio Pedrotti
III.   Dent Blanche
IV.   Ullu Tau
V.    Střední Asie
VI.   Vajoletky u Křižan
VII.  Ostaní

 

TÉMA ČÍSLA: PYRENEJE

Pyreneje tvoří největší horský systém na území Španělska. Rozprostírají se v celkové délce 415 km od Atlantického oceánu ke Středozemnímu moři, s největší šířkou 140 km a nejužšími místy pouze kolem 40 km. O hřeben se dělí Francie a Španělsko, přičemž hranice mezi oběma státy přibližně sleduje rozvodí mezi kontinentální a poloostrovní částí. Španělská část má na rozdíl od francouzské tři nejvyšší pyrenejské vrcholy a krásnější přírodní scenérie. Z celkové délky pohoří tvoří centrální masív asi 170 km dlouhé území, táhnoucí se od průsmyku Somport k Andoře. V hřebenech vysokých od 2500 do 3400 metrů je na 140 třítisícových vrcholů.
(dále na str. 19 - 42)

 

Rifugio Pedrotti

V SRDCI DIVOKÉ BRENTY
Plni očekávání stoupáme po mírně se zvedajícím chodníku od chaty Rif. Vallesinella. Na zádech neseme plně naložené krosny. Jejich náplň nám má umožnit týdenní přežití v oblasti, která je pro nás velkou neznámou. V Dolomitech, této neopakovatelné skupině Alp, jsme již absolvovali řadu krásných výstupů. Ale v její nejzápadnější oblasti, která je údolím řeky Adiže oddělena od své centrální části, čekáme něco neobvyklého a nového.
Skupina Brenta nás jako řádný hostitel vítá prosluněným dnem. Zatím co pozorně sleduji pod nohama ubíhající chodník, hlavou se mi honí spousta myšlenek. Jaké budou ty proslavené zajištěné cesty vedoucí po uzoučkých římsách uprostřed několikasetmetrových kolmých stěn? Máme připraven náročný program - bude nám počasí nakloněno? Bude nám umožněno spatřit všechny ty věže a stěny, na kterých významné postavy alpinismu psaly historii horolezectví?
(dále str. 10-11)

 

Dent Blanche 4 357 m

Výstup na „Bílý zub“

Když jsem před mnoha lety četl legendární knihu od Dr. Kugyho „Ze života horolezce“, udělaly na mě veliký dojem právě pasáže, jimiž povznesl výstup na Dent Blanche na cosi vskutku jedinečného. Mnohé se však již v Alpách změnilo od těch poetických raných dob a to, co bývalo za časů Dr. Kugyho vrcholným horolezeckým podnikem, stalo se nyní výstupem, na který jsem začal sám nesměle pomýšlet.
Základní informace mi z počátku poskytla brožurka Walliské Alpy, která Dent Blanche (4 357 m) charakterizovala jako těžkou horu, jež může během výstupu překvapit nejrůznějšími obtížemi a ústup není nikdy snadný. Túru lze tedy doporučit jen velmi zkušeným alpinistům za stabilního počasí. Do naší čtrnáctidenní alpské akce v roce 2002 se mně a mým přátelům podařilo shromáždit o klasickém výstupu jižním hřebenem jen nemnoho dalších informací, z nichž po svérázném překladu do češtiny vykrystalizovali hlavně strašáci v podobě „Gendarmů“. Těm jsme neřekli jinak než „Četníci“ a celkem správně jsme v nich tušili skalní věže, kolem kterých je třeba nějak proklouznout a pak snad již v lehčím terénu dokončit výstup na tento náročný vrchol.
(dále na straně 12-14)

 

Ullu Tau

 

Jsou tomu právě dva roky, co jsem s kamarádem Bóžou Vlčkem stál na Kavkaze před ohromující ledovou stěnou. Horou Ullu-Tau, vysokou 4 207 m, uzavírající dolinu Adyr-Su, třináct kilometrů dlouhou, plnou slunce a zeleně. Lákalo nás zapsat se v její 1 400 m vysoké stěně novým výstupem, avšak počasí mělo na plánovaný prvovýstup zcela jiný názor. Přichází několik bouří a podmínky ve stěně jsou rázem životu nebezpečné. Nedá se nic dělat, tentokrát z toho nic nebude.
12. července 2003 jsem opět pod horou. Tentokrát se členy horolezeckého „PRIMA Teamu“, Bohuslavem Vlčkem „Bóžou“ a Janem Skalíkem „Skaldou“ odhodláni realizovat náš sen. Nejprve míříme do alpinistického centra za náčelníkem učební sekce, naším známým J.I. Porochňou, abychom s ním probrali uvažovanou trasu výstupu, podmínky ve stěně a předpověď počasí. Vítá nás s úsměvem ve tváři a za chvíli společně koukáme do severní stěny. Nejlépe vypadá výrazný zářez v pravé části masivu, který pro své odbočení vlevo připomíná šavli a vede od úpatí až k vrcholu. Je to Bóžův návrh a my ostatní ho nadšeně přijímáme. Jurij se nás však snaží od tohoto záměru odradit, neboť je zde podle jeho názoru příliš veliké nebezpečí kamenných či ledových lavin. Jeho slova potvrzuje i P. Borlutský, horolezec s bohatými zkušenostmi právě z této oblasti. Uvědomujeme si, že se jedná o vážný podnik a je třeba všechny tyto informace do úvahy. Také počasí ještě trochu zlobí, ale podmínky pro lezení se zdají být příznivé a předpověď slibuje zlepšení a my se rozhodujeme přece jen se o prvovýstup pokusit.
(pokračování na str. 16-17)

 

V srdci Střední Asie

Postava policisty se náhle vynořila ze stínu stromořadí na kraji silnice. S plackou vztyčenou v levé ruce, se staví doprostřed silnice a dává nám pokyn k zastavení. „Co se děje?“, otáčím se na našeho řidiče lámanou ruštinou. „To je v pořádku, hned to vyřídím“, odpovídá a vzápětí zastavuje. Vylézá z auta na silnici a podává policistovi ruku. Prohodí pár slov a řidič znovu natahuje ruku k muži v uniformě. Tentokrát v ní ale drží smotanou bankovku. Na zbývajících 10 kilometrech z letiště do centra Oše, druhého největšího města Kyrgyzstánu, se situace opakuje ještě několikrát. Jsme poučeni, že jde o běžné silniční kontroly.
Policii tu jde očividně jenom o jedno. Vybrat od řidičů co nejvíc peněz. Buď je dají rovnou nebo pokud mají snahu něco namítat, strážci pořádku jim na technickém stavu vozidla vždy něco objeví. Řidiči pak zaplatí místo úplatku pokutu. Hned během prvního dne naší cesty po Kyrgyzstanu se přesvědčujeme, že varování našich přátel před rozbujelou korupcí v této středoasijské zemi bylo na místě.
(pokračování na str. 50-52)

 

Vajoletky u Křižan

CHKO Lužické hory se rozprostírá v Severočeském kraji, v části okresů Liberec, Č. Lípa a Děčín. Chráněnou krajinou oblastí je od roku 1976 a rozprostírá se na neveliké ploše 350 km2. Toto malebné území je vhodné pro nenáročnou pěší i zimní turistiku a díky množství vodních toků je i vyhledávanou oblastí pro milovníky vody. Na malé ploše najdete nepřeberné množství přírodních zajímavostí.
Vajoletky u Křižan jsou na turistické mapě nazvané jako Krkavčí návrší. Tvoří je dvě hlavní skály s několika věžemi a okolní přilehlé skalky a návrší. Velká věž vypadá jako královská koruna. Je rozdělena dvěma komíny na tři části se samostatnými vrcholy. Malá věž je rozmanitější svými cestami a ve srovnání s druhou věží je i oblíbenější. Zdejší terény jsou tvořeny členitým a o něco tvrdším pískem než jaký naleznete např. ve Svojkovských a Sloupských skalách u České Lípy. Pouze z údolní strany skal je písek místy více solivý a lámavý, hlavně po zimě.
Vajoletky - co se nevešlo do časopisu
(pokračování na str. 54-55)

 

Ostatní

  • Satelitní telefony
  • Počasí a hory 1. část
  • Kurs - vklíněnce a friendy
  • Kleiner Watzmann
  • Literatura
  • Fotogalerie – Zdeněk "Káče" Patzelt