Redakce
Předplatné
Inzerce
Archiv
čísel
Kempy
a kurzy
Mezinár.
festival
alpinismu
Alpen-
verein.cz

5/2002

   I.     Triglav
   II.    Češka koča
   III.   Vysoké Tatry
   IV.   Zillertálské Alpy
   V.    Vraní skála
   VI.   Ostatní

 

Triglav, 2864 m

Triglav

Triglav je nejvyšší vrchol Julských Alp. Je to zároveň nejvyšší vrchol a národní symbol Slovinska. Silueta Triglavu je i součástí slovinského státního znaku.
Král Julských Alp je 2864 m vysoký. Své horské sousedy převyšuje velmi výrazně. V málokteré horské skupině v Alpách je nejvyšší vrchol tak markantní a dominantní jako je Triglav v Julských Alpách. Jako mohutný, úzký a příkře vybíhající val se zdvíhá z “kamenného moře” svého bezprostředního horského okolí. Je tvořen nesmírným množstvím svislých zdí vybíhajících z doliny Vrata, které o plných tři sta metrů překonávají průměrnou vrcholovou výšku Julských Alp.
Při pohledu z horního údolí říčky Sáva Dolinka i z hlubokých a úzkých příčných údolí, která vedou k jeho úpatí, vypadá Triglav jako mohutný, ale krátký masiv. Teprve při pohledu z výšin a z vrcholů, které ho obklopují, staví na obdiv celou svou majestátnost, velikost a rozložitost své stavby.
Triglav byl jedním z prvních významných alpských vrcholů, na kterém stanula lidská noha.
Historie turistiky a výstupů v Julských Alpách začíná ve 2. polovině 18. století a je spojena se jménem francouzského badatele a přírodovědce Baltazara Hacqueta. Co Saussure znamenal pro Mont Blanc, to znamenal Hacquet pro Triglav. Baltazar Hacquet uskutečnil v roce 1777 se svou družinou první pokus o výstup na nejvyšší vrchol Julských Alp. Bylo to tedy o 9 let dříve, než byl uskutečněn výstup na Mont Blanc. Svůj pokus začal v srpnu uvedeného roku z bohinjské strany, z obce Srednja Vas. Hacquet o tomto pokusu píše: ”Když jsme celý den stoupali, přišli jsme večer k úpatí Triglavu do oblasti, která se nazývá Velo Polje. Zde jsme ulehli ke spánku. Měl jsem sebou dost průvodců, ale žádný z nich neměl chuť vystoupit následující den na vrchol. Bylo větrno a jako obvykle byl vrchol zahalen do mraků. Ve výstupu jim bránila mnohaletá pověra, o jejíž pravdivosti byli přesvědčeni, a to, že nesmírně silný vítr vrhá na hoře na člověka kameny, aby ho zabil. A navíc je to vítr tak silný, že se nikdo na skále neudrží. Další argument byl, že clona mračen způsobí, že nebudeme schopni nalézt cestu zpět.

(dále na str. 9 - 11)

 

Češka koča

Češka koča

Chata stojí pod severními stěnami 2558 m vysokého vrcholu Grintavec, nejvyššího vrcholu Kamnických a Savinjských Alp, na okraji skalního prahu v kotlině Zgornji Ravne ve výši 1543 m na území dnešního Slovinska.
Češka koča - Česká chata je i symbolem organizovaného alpinismu v našich zemích. Připomíná období konce 19. století, ve kterém na území naší republiky existovalo mnoho aktivních alpských horských spolků, které svou činnost směřovaly do oblasti Alp. Tyto spolky postavily koncem 19. století a začátkem 20. století v Alpách více než 20 horských chat nebo nouzových ubytoven.
Chatu Češka koča postavil Pražský odbor Slovinského planinského družstva v Praze (ve Slovinsku pak Češka podružnica SPD) v roce 1900. Slavnostní otevření chaty bylo ve čtvrtek 26.7.1900 v 10.00 hod dopoledne. Při otevření chaty bylo přítomno 250 účastníků, z toho 70 hostů a alpinistů z Prahy a Čech. Chatu slavnostně otevřel tehdejší předseda Pražského odboru SPD prof. Karel Chodounský, který byl duší a velkým protagonistou tohoto projektu. Slavnostní mši a vysvěcení chaty provedl Jakub Aljaž, farář z Mojstrany - významný představitel tehdejšího organizovaného alpinismu i planinstva v oblasti Julských a Kamnických a Savinjských Alp. Mezi hosty a účastníky slavnostního otevření chaty bylo mnoho významných osobností této doby - Slovinců, Čechů i Němců - prof. Orožen, J. Pogačnik, dr. J. Tominšek, F. Kocbek, pražský poslanec dr. Franta, prof. Dvorský, dr. Práchenský, L. Mareš, dr. K. Frühschauf a další. Za prvé dva měsíce po otevření chaty navštívilo v roce 1900 chatu celkem 442 osob.

(dále na straně 12-14)

 

Návrat do Vysokých Tater

Je krásně a my stoupáme Malou Studenou dolinou na Téryho chatu (2015 m) ve Vysokých Tatrách. Ve Smokovci a na Hrebienku není po sněhu téměr ani památky, ale na Velkém svahu pod Térynou se již boříme do sněhu. Na chatě jsme před obědem, milá a ochotná chatárka nás hned ubytovala a po krátkém odpočinku a doplnění energie ve formě piva a slovenské kapustnice (zelňačka) vyrážíme na krátkou „aklimatizační“ túru. Cílem je vrchol Žluté stěny přímo nad Téryho chatou. Žlutou stěnou vede řada náročných horolezeckých výstupů, my však volíme odpočinkovou sestupovou cestu z doliny pod Sedielkom, klasifikace II. Cesta je lehká, ale přesto v ní zabloudíme - vystupujeme příliš dlouho žlabem vyplněným ledem, místo abychom vytraverzovali vlevo do lehkých skalek. Výhled z vrcholu Žluté stěny je sice omezený vyšším hřebenem Stredohrotu, ale krásný, zejména na zvýšky mrňavou Téryho chatu, odkud jsme přišli.
Večer vdechujeme neopakovatelnou atmosféru tatranské vysokohorské chaty, popíjíme pivo a plánujeme další túry. Nocleh s polopenzí zde stojí 390 Sk, pro členy ČHS je sleva, na legitimaci OEAV nikoli. Další den je nádherně a my vyrážíme na Ľadový štít (2628 m) přes Ľadovou štrbinu strmým a impozantně přímým žlabem. Ve žlabu se trochu bojíme lavin a hlavně pádu kamenů - několik mnohatunových „drobečků“ leží u jeho ústí a tobogánové dráhy za nimi ve sněhu dávají tušit, odkud se zde vzaly. Cesta je jasná: „priamo strmým žlabom ľahko hore“ - pan Puškáš se ve svém průvodci moc nemýlil, jen to „ľahko“ bych v závěrečném ledovo-skalnato- travnatém úseku změnil alespoň na „nepríjemným terénom“. Nicméně po několika hodinách dosahujeme sluncem zalitého sedla - Ľadové štrbiny. Sem se lze jednodušeji dostat přes Sedielko (turistická cesta) a Maľý Ľadový štít (I UIAA). Z Ľadové štrbiny spadá na druhou stranu do Javorové doliny impozantní Suchý žlab, kterým jsme před dvěma roky za špatného počasí utíkali z hřebene “Ľaďáku”. Nyní je stále úplně jasno.
Pokračování na str. 15-16

 

Zillertálské Alpy - téma čísla (8848 m)

Zillertálské Alpy - to je nádherné ledovcové pohoří, známé svými táhlými údolími, naplněnými pestrou paletou květů i vrcholy, skýtajícími nezapomenutelné výhledy. Ale také svými dlouhými vysokohorskými cestami na severních svazích hlavního alpského hřebenu. Ty, které jsou značené jako Siebenschneidensteig nebo Berliner Höhenweg, patří k tomu nejkrásnějšímu, co může toto pohoří vysokohorskému turistovi nabídnout.

pokračování na str. 17-37

 

Skály a skalky

Vraní skála

V České republice najdeme celou řadu skal a skalek, které, ač nepatří mezi ty nejvyhlášenější a nejvyhledávanější, jsou lezecky velice hodnotné. Jednou z takových lokalit je i skalnatý hřeben na jižním okraji Křivoklátské pahorkatiny – Vraní skála. Jde o seskupení buližníkových skal rozdílné kvality. Severní stěna vlastní Vraní skály dosahuje výšky 35 metrů. Cesty jsou osazeny fixním jištěním, použití smyček a vklíněnců je však nezbytné.
Oblast byla horolezecky objevena ve čtyřicátých letech a i dnes tu vznikají nové cesty. Nejtěžším výstupem je John Lennon na skalní útvar Nos od Petra Resche (klasifikace 9+).
Vraní skála byla vyhlášena přírodní památkou a leží na území CHKO Křivoklátsko. Lezení je tu povoleno celoročně. Z vrcholu, který je přístupný po turistické cestě, jsou nádherné výhledy.
Nástupy jsou označeny šipkou a popisy zde popisovaných vybraných cest jsou zprava doleva.

(dále str.47-48)

Ostatní

  • Kurs instruktorů AV
  • Kurz - úvazky a karabiny
  • Karakoram
  • Fußstein
  • Novinky v outdoorové literatuře
  • Fotogalerie – Jaromír Obdržálek