Redakce
Předplatné
Inzerce
Archiv
čísel
Kempy
a kurzy
Mezinár.
festival
alpinismu
Alpen-
verein.cz

4/2002

   I.     Kurt Diemberger
   II.    Mnich - Bernské Alpy
   III.   Payerhütte
   IV.   Himáláj - Cho Oju, Mount Everest
   V.    Dehetnická skála
   VI.   Ostatní

 

Kurt Diemberger - žijící legenda alpinismu

Letošního 19. ročníku mezinárodního filmového horolezeckého festivalu v Teplicích nad Metují, který se uskuteční v termínu 22. - 25. srpen 2002, se zúčastní Kurt Diemberger jako čestný host a člen filmové poroty.
Kurt Diemberger se narodil 16. nebo 17. března 1932 v rakouském Villachu. Od roku 1956 uskutečnil v Alpách i v jiných světových horách mnoho vyjímečných alpinistických výstupů a byl po více než čtyřicet aktivních let uznáván jako přední světový horolezec. V současné době je to jediný žijící alpinista, kterému se podařilo uskutečnit prvovýstup bez kyslíkového přístroje na dvě osmitisícovky.
Sedmdesátiletý legendární horolezec žije v Salcburku. Jeho život je dnes film a psaní knih a pamětí. V posledních letech je i u nás znám především jako autor mnoha knih o horách a jako “kameraman osmitísícovek”. Na svůj poslední významný vrchol vystoupil před šestnácti lety v roce 1986 - byl to 8611 m vysoký vrchol K2. Při sestupu však došlo k tragédii - o život přišlo 13 Diembergerových kamarádů i jeho životní partnerka, partnerka na laně i partnerka od kamery - Julie Tulis. Jak mnohokrát Kurt Diemberger prohlásil, trvalo mu velice dlouho než se z této nešťastné události vzpamatoval a než našel nový smysl života. V posledních letech se soustředil především na psaní svých knih a pamětí a na realizaci některých filmových projektů z oblasti Himáláje. Se svými přednáškami o alpinismu, horolezectví, o Alpách i o Himálájích navštívil na pozvání významných společenských a obchodních organizací mnoho států na celém světě - byl v Japonsku, v Jižní i Severní Americe, v Africe i v Austrálii. Mnoho přednáškových turné uskutečnil i po celé Evropě.

(dále na str. 8 - 9)

 

Mönch/Mnich, 4099 m

mnich

 

Mnich je jedna z nejznámnějších čtyřtisícovek Západních Alp. Vypíná se nad Grindelwaldem, turistickým a lyžařským centrem Bernských Alp. Je středem trojhvězdí vrcholů Eiger - Mönch - Jungfrau, které tvoří ledovou a firnovou bariéru, zcela ojedinělou v celých Alpách. V Bernských Alpách je devět čtyřtisícovek, Mönch je čtvrtou nejvyšší horou Bernských Alp. Vrchol ležící na hranici kantonů Bern a Wallis patří díky blízkosti konečné stanice ozubnicové dráhy z Kleine Scheidegg na Jungfraujoch (3454 m) mezi často navštěvované vrcholy a to jak v létě, tak také i v zimě.
Hora je obklopena ze všech stran ledovci, nejrozsáhlejší jsou na jižní straně - Jungfraufirn a na západní straně - Ewigschneefeld. Na sever od vrcholu se rozkládá ledovec Eigergletscher, na severovýchod směrem k chatě Berglihütte splývá ledovec Fieschergletscher. Severní stěna patří k velkým severním stěnám Západních Alp. Nebyla však dosud tak často zdolávána jako např. severní stěna Eigeru. Čeká dosud na svou diretissimu. K severozápadu se táhne od vrcholu skalnatý hřeben s útvarem nazývaným "Nollen” (Nos), přes který vede jedna z nejobtížnějších výstupových cest. Jihovýchodní hřeben je mírnější, ve výšce cca 4000 m se od něj odděluje východní hřeben, který vede do sedla Unteres Mönchsjoch (3529 m), jihovýchodní hřeben vede do sedla Oberes Mönchsjoch (3629 m). Od jihovýchodního hřebene se odděluje v bodě 3887 m hřeben, který vede k jihu. Po tomto hřebenu vede normální výstupová cesta.
Prvovýstup uskutečnil 15.08.1857 Dr. Siegmund Parges z Vídně v doprovodu horského vůdce Christiana Almera a bratří Ulricha a Christiana Kaufmannových z Grindelwaldu. Prvovýstup vedl po severovýchodní větvi východního hřebenu. Výstup dnešní normální cestou se podařil Angličanovi Mac Donaldovi 29.07.1863 s horaly Christianem Almerem a Melchiorem Andereggem.

(dále na straně 11-13)

 

Payerhütte

Jen velmi málo chat v jižním Tyrolsku stojí na tak smělém a přitom jedinečném místě jako chata Payerhütte - je postavena na skalnatém hřebenu, který se svažuje z vrcholu Tabarettaspitze, vysoko nad údolími Suldental a Trafoital v horské skupině Ortler v severoitalské oblasti Vinschgau.
Je to nejvýše položená chata v jižním Tyrolsku a současně ideální východisko pro výstup na nejvyšší vrchol této oblasti - na 3905 m vysoký Ortler. Na tomto místě je však nutné poznamenat, že výstup na vrchol Ortleru není vůbec jednoduchý. Všichni ti, kteří o výstup na vrchol budou mít zájem, musí mít zkušenosti nejen s pohybem po skalnatém, ale i po ledovcovém terénu. Výstup na vrchol Ortleru patří k jedněm z nejobtížnějších normálních výstupových cest ve Východních Alpách.
Chata Payerhütte je však i velmi vyhledávaným cílem pro mnoho turistů, které výstup na vrchol Ortleru neláká a kteří mají na programu okružní túru z údolí Suldental do údolí Trafoital. Od chaty se nabízí jedinečné pohledy do severní stěny Ortleru stejně jako pohledy na hluboko se vinoucí silnici Stilfser-Joch-Strasse i do Suldenu a na překrásné ledovcové a skalnaté vrcholy nad údolím Zaytal. Při dobré viditelnosti je možné od chaty pozorovat nejvyšší vrcholy švýcarských Bernských a Walliských Alp na západě a na severu pak nejvyšší vrcholy Ötztálských Alp.
Pokračování na str. 14-15

 

CHO OJU (8201 m) a MOUNT EVEREST (8848 m)

Pokus o dvojkombinaci alpským stylem bez budování postupových táborů a bez kyslíkových přístrojů měla na programu dvojice horolezců Miroslav Caban (Hustopeče) a Miloslav Palacký (Nový Jičín). Výstupy na oba vrcholy programovali a uskutečnili ze severu z tibetské strany.
Pod vrcholkem Cho Oju strávili oba z důvodů velmi nepříznivého počasí zhruba měsíc. Výstup na vrchol se jim však nepodařil ani při druhém pokusu. Oba však strávili ve výšce 7200 m celkem šest nocí. Byli velmi dobře aklimatizováni pro příští výstup na Everest.
Výstup na nejvyšší vrchol světa Mount Everest se Miro Cabanovi podařil po šest dnech po příchodu do Base Campu ve výši 6400 m. Milo Palacký se dostal pro potíže s dýcháním do výše 8200 m.
Miro Caban je prvním Čechem, který vystoupil na nejvyšší vrchol světa alpským stylem.
Nápad s minivýpravou na dva osmitisícové vrcholy se zrodil zhruba v září 2001. A pokus se týká dvojkombinace Miro Caban říká: “Zvolil jsem tuto kombinaci na základě zkušeností z loňské expedice na K2. Zde jsme dlouho seděli pod horou a nic nedělali. Je to deprimující. Vlastně výstup dvojkombinací je podle mne nejideálnější. Chce to však hodně peněz”. S Miloslavem Palackým se sešel na doporučení a již při prvním setkání bylo jasné, že si oba budou vyhovovat. Čtenáře jistě zaujme i to, že vůbec nevytvářeli speciální účet na tuto expedici. Každý sháněl finance sám, ostatní řešili společnou domluvou - Milo Palacký zajistil potraviny a sudy, Miro Caban pak zodpovídal za organizační a technickou stránku miniexpedice. Vznikla nimi absolutní důvěra.

pokračování na str. 36-39

 

Skály a skalky

Dehetnická skála

Při našem putování po skalních oblastech se tentokráte zastavíme v chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Pozůstatky hradišť ve Velízi a Stradonicích potvrzují, že tato oblast byla hojně osídlena již před naším letopočtem. Své "podpisy" tu zanechali Keltové i Slované a výzkumy říkají, že některá místa byla významná také v počátcích českého státu. Později do hlubokých hvozdů Křivoklátské pahorkatiny za lovem vyjížděli ze svých hradů Křivoklátu a Týřova čeští králové a šlechtici. Celá řada spisovatelů, k nejznámějším z nich patří Ota Pavel, právě sem zasadila děj svých knih. Kraj, kterým se jako stříbrná stužka vine řeka Berounka, si zamilovali básníci, malíři, fotografové... Dříve tu však život nebýval jednoduchý. Nedostatek úrodné půdy znamenal pro obyvatelstvo nutnost hledat si obživu jinde než v zemědělství. V hlubokých dolech se tu dobývala již od středověku železná ruda, která se pak zpracovávala v pecích nedaleko odsud. V těžko přístupných lesích se těžilo dřevo a místní uhlíři z něj pálili dřevěné uhlí. Oblast je pověstná také častými střety hajných s pytláky. O tom, že si mnohdy vyžádaly životy, svědčí několik téměř zapomenutých pomníčků.
Celý pás Křivoklátské pahorkatiny je doslova poset desítkami skal a skalek. Geologicky jde o buližníky a horniny jim příbuzné. Některé jsou horolezecky velmi významné, řada z nich má lokální význam a na některých se neleze z důvodu lámavé a zarostlé skály či pro nesouhlasný postoj orgánů ochrany přírody. Přestože tu není tak rušno, jako v některých jiných lezeckých oblastech, neměli bychom zapomínat na zásady chování v přírodě, a měli bychom být šetrní k vegetaci, především při sestupech.
Nejrozsáhlejším lezeckým terénem oblasti je Dehetnická skála. Leží asi 6 km SSZ od Zdic. Nejhodnotnější cesty najdeme ve 30 m vysoké kolmé západní stěně Jižní skály. Východní stěna je ukloněná a hodí se k výcviku. Pěkné, ale kratší lezení poskytují také sousední Prostřední a Severní skála. Díky pravidelně vysekávaným náletům kolem skal jsou stěny téměř bez mechu. Kruhy a nýty vypadají většinou důvěryhodně. Nástupy jsou označeny červenými a bílými

(dále str.47-48)

 

Ostatní

  • Dolomity Brenta
  • Campanile Basso
  • Expedice Kangchenjunga
  • Kurs - uzly
  • Novinky v outdoorové literatuře
  • Fotogalerie – Karel Veselý